Proč polovina lidí na světě chce zemřít

O chorobách srdce a cév se za posledních 40 let napsalo tolik materiálu, že se zdá být zbytečné se jakkoli k tomuto tématu vracet. Desítky let nás lékaři bombardují smutnými fakty, že se jedná o největšího zabijáka současné civilizace.  Krmí nás statistikami, které říkají – za polovinu všech úmrtí na celém světě jsou odpovědné srdečně cévní komplikace.
Rakovina? Hladomor? Války? Ty jsou daleko vzadu za tímto tichým zabijákem.
I přes všechna známá fakta o aterosklerotických pochodech probíhajících v našich cévách se zoufale nedaří toto nebezpečí zkrotit. Už z osmdesátých let si pamatuji v ordinacích obvodních lékařů z omšelých nástěnek propagační slogany typu „Chraň své srdce“.
Jestli je vůbec možné tvrdit, že existuje ukázkový a modelový příklad lidské nezodpovědnosti kombinované s leností a hloupostí, která vede k postupné destrukci organismu, tak je to právě inkriminovaná situace v oblasti srdce a cév.

Víme, co způsobuje tyto procesy. Je to kombinace nevhodného stravování a nedostatku pohybu přikrmená prolongovaným stresem. Zajděme ale více do detailů.
Studie v posledním půlstoletí jednoznačně prokázaly, že za tvorbou a ukládáním aterosklerotických plaků na vnitřní stěny cév je odpovědné vysoké množství tuků ve stravě (především nasycených), vysoké množství bílkovin (především živočišných v čele s masem a kaseinem) a nedostatek čerstvých zdrojů potravin v podobě ovoce a zeleniny. Za posledně jmenovanými se skrývá absence vitamínů, minerálů, antioxidantů a spektra druhů vláknin. Řešení je tedy jednoduché. Pokud mi lékař sdělí nemilou zprávu, že jsem se propracoval (= projedl) ke stavu, který indikuje vyšší hladinu krevních tuků, hypertenzi a jiné ukazatele srdečně cévních komplikací, vyhrnu si rukávy a pustím se do změn. Tedy snížím konzumaci masa, začnu hezky papat ovoce a zeleninku dle přikázání „Více barev znamená více příznivých látek“ a omezím mléčné produkty (chápu, asi tím naštvu mlékárenský průmysl, který mě posledních několik let bombarduje stále větším počtem reklam na svoje výrobky). Když se mi podaří navíc trochu omezit konzumaci jídla celkově tak, abych se vyhnul situaci obžerství, můžu s klidným srdcem tvrdit, že moje strava (tedy hlavní a nejvýznamnější faktor vzniku cévních problémů) je vyřešena. Pardon, ještě jedna maličkost v podobě pitného režimu. Takže minimum alkoholu, kávy, chlorovaných a slazených tekutin.

Ok, zbude mi čistá voda. Ne každý z ní bude nadšen, vždyť se přece nedá pít. To, že ji před námi pili všichni naši předci, nás příliš nevzrušuje. Někomu to může připadat jako konec světa (nebo jeho života, v konečném výsledku to může být dotyčnému hříšníkovi stejně jedno), já osobně v tom vidím pouze návrat k základům, na kterých po dlouhá tisíciletí pracovala naše genetická výbava. Je zajímavé sledovat způsob uvažování všech, kterým jsou tyto informace prezentovány. Reakce typu: „Co mám tedy jíst? Vždyť umřu hladem! To se nedá jíst!“ si zaslouží úsměv. Tedy žádné negativní emoce a rozčilování se. Obyčejný úsměv.

Chci-li někomu dát smysluplnou radu (tedy takovou, která projde lebeční dutinou s patřičnými reakcemi), je potřeba zvýšit snahu vše důkladně vysvětlit.
Každá rada, která padne na úrodnou půdu neobdělávaného mozku, může v budoucnu zachraňovat životy. Ani detailní vysvětlení faktu, že jíst správně zdravě neznamená „chcípnout hladem“, ale pouze vyměnit ty špatné potraviny za zdravější při zachování původního objemu stravy i pocitu sytosti, se stále střetává s nekompromisním zákonem Paretova pravidla 80/20. Bohužel 80% proti mně. Dělám něco špatně? Přijde za mnou člověk který zoufale potřebuje pomoci. Mnohdy z druhého konce republiky. Shrnu stručná pravidla, doporučím JEDNODUCHÝ postup. A výsledek? N E O C H O T A dodržovat ani tyto základy. Všichni chtějí zázračnou pilulku, která jejich problémy vyřeší. „Najděte mi jakoukoli tabletu, budu ji užívat každý den. Fakt slibuju. Je mi jedno, co stojí. Ale nemůžu přece nejíst, to moje tělo nezvládne.“

No dobře, boj s panem Žaludkem jsme nevyhráli. Přiznejme si, že jsme vlastně prohráli ještě před tím, než bitva začala.

Zkusme vytáhnout druhé eso z rukávu. Pohyb.

Nejčastější reakce? „Hmm, to nepůjde, bolí mě klouby. Nemám čas. Mám špatnou plotýnku. Po cvičení mě bolí svaly. Nemůžu cvičit – co když mě narostou svaly.“
Pomalu dochází síly i argumenty. Lidi, co blbnete? Z nikoho svalouše dělat nechceme! Už vám není dvacet, tak se vás přece nebudeme snažit ani zlikvidovat nepřiměřenou zátěží! Na začátek stačí obyčejná chůze, procházky.

Ok, neprošla ani pohybová aktivita. Do boje vytáhneme s poslední zoufalou možností. Stres.

Ta všudypřítomná potvora, které se nejsme schopni zbavit, která se nás drží jako klíště a likviduje nás den po dni. Tady se hroutí i nekompromisní a všudypřítomný Paretův zákon. Nikdo není ochoten změnit svůj život. A už vůbec ne svoji práci, která je jednou velkou stresovou šňůrou. „Když začnu hledat jinou práci, co když se budu mít ještě hůř než teď?“

Ne, ne , ne. Všechno špatně. Nerozumím, proč tomu vlastně nerozumím. Člověk má zdravotní problém. Hledá pomoc. Najde pomoc. Dostane radu. NECHCE poslechnout radu.

Co tedy vlastně chce?

Skutečně nevím, co chce. Ale tuším, jak s největší pravděpodobností dopadne. Cévy se postupně uzavírají a uzavírají, až jednoho dne dojde k infarktu nebo mozkové mrtvici. Statistiky jsou neúprosné. A hloupost lidí nekonečná. Vybavuje se mi moudro, které kdysi pronesl Einstein: „Jsou dvě věci, které jsou nekonečné – vesmír a lidská hloupost. Jenom u toho vesmíru si nejsem zcela jistý.“

Půst

Shodou několika faktorů v jeden okamžik (narození syna, touha po detoxikaci organismu, příprava kurzu Síla myšlenky, četba Bible…) jsem se rozhodl pro experiment v podobě něčeho, co jsem z postu svojí profese dlouhá léta přehlížel – dlouhodobý půst.

Dostala se mi do rukou skvěle napsaná knížka od amerického pastora Jentezena Franklina “Půst“, kde vcelku srozumitelným způsobem shrnuje známé (biblické) druhy i důvody půstu. Jako člověk živící se „kecáním“ lidem do jídla, rozepisováním jídelníčků a stanovováním dietetických postupů jsem pečlivě obeznámen s pojmem hladovka a všech základních průvodních stavů, kterými člověk při její realizaci prochází.

Moje vlastní odvaha mi ale doposud dovolila pouze občasné jednodenní očistné dny v podobě konzumace zeleniny nebo ovoce. Ne že bych byl srab, člověk by měl v životě vyzkoušet vše, co jej posune vpřed. Z důvodu aktivního sportování se mi ale nikdy nechtělo dlouhodoběji snižovat příjem bílkovin, které nejen u sportovců udržují svalový metabolismus na vyšší úrovni. Zkušenosti z jednodenních půstů vždy způsobily pokles hmotnosti o 2 kg, což je za jeden den více než dost. Zdravý rozum ne vždy pobere fakt, že je možné nejíst delší dobu – tří- nebo sedmi-denní půsty se ještě pochopit dají, ale dvacet jedna nebo čtyřicet dní už musí hraničit s pokusem o sebevraždu.

Už je tomu několik let, co MUDr.Vilma Partyková napsala knihu „Hladověním pro zdraví“ – velmi zajímavý pohled na hladovky, bohužel ale kombinovaný s urinoterapií. Zcela určitě všem nadšencům, kteří chtějí vyzkoušet libovolně dlouhou hladovku, budou informace v této knize jednoznačně kvalitním návodem, jak postupovat (pouze doporučím vynechat pasáže zabývající se už zmíněnou urinoterapií)
Odsuňme ale tyto diskutabilní praktiky bokem, mezi půstem a „obyčejnou“ hladovkou určitý rozdíl je. Hladovka není nic jiného než časově ohraničený proces hladovění, kdy skutečně nic nejím. Procesy, které v těle v průběhu hladovění probíhají, jsou medicínou poměrně dobře zdokumentované – glykogenolýza, silné proteokatabolické pochody, intenzívní ketóza…Člověk hladoví, trpí a počítá dny.

Půst je ovšem jiná liga.V první fázi je potřeba si ujasnit, OD ČEHO se chci postit. Půst nemusí zákonitě znamenat přestat jíst. Postit se je možné jenom od masa nebo živočišných produktů obecně, někdo volí formu bez masa a obilovin. Odvážnější se zaměří pouze na konzumaci ovoce nebo zeleniny v pevné formě, jiní pouze šťávy z těchto zdrojů. V extrému nemusím jíst vůbec.

Celý půst by měl být provázen meditacemi nebo modlením. Proto by se jedinec disponující patřičnou vůlí pustit se do boje s živlem jménem pan Žaludek měl připravit i na duchovní cestu, která je mu blízká a odpovídá jeho vývojovému stadiu.
Je možné tvrdit, že mi duchovno pomůže lépe zvládat útrapy při obětování vlastního těla? Ať už jsem věřící (v cokoli, k čemu mohu vztáhnout svoji mysl) nebo nejsem, každé ponoření se do hloubi svojí duše přináší potlačení emocí, které jsou enormním žroutem energie.

A o energii tady jde. Každá emoce, která mě v průběhu dne potká, je z energetického hlediska nežádoucí, protože si v průběhu půstu hraji především na poměr příjmu a výdaje energie. Nejím, tedy energii nepřijímám. Čím méně emocí, tím úspornější režim nastavím a půst méně bolí.

Nevyřeším tím únavu, nevyřeším tím ani drastické hubnutí.
Pomůžu si ale od depresivních myšlenek, které se umí nenápadně přikrádat a našeptávat něco o nesmyslnosti mého počínání nebo úžasných vůních a chutích, které mi nabídnou čerstvá vejce na slanině. Pozor – netvrdím, že tyto „hříšné“ myšlenky zaženu. Při dostatečné vytrvalosti a pevné vůli je ale budu schopen překrýt jinými myšlenkami, což mi dá sílu pokračovat dál až ke zdárnému vytyčenému cíli.

Půst svůj význam jednoznačně má. Trávicí trakt si odpočine, v duchovní sféře se posuneme o kus dál. Kupodivu zvládneme i více práce. Tělo je ušetřeno procesu neustále zpracovávat stravu, což ji stojí spoustu námahy, a uspořenou energii investuje do jiných aktivit.
Za čtyřicet dnů jsem přečetl více knih, než v „běžném režimu“ za tři měsíce. Vystačil jsem si se spánkem 6 hodin denně, s rodinou strávil mnohem více času (který byl běžně investován do práce u plotny v záchvatech vymýšlení a realizace nových receptů), poznal jsem více sám sebe a napsal téměř celou knihu.

Nemám tedy odvahu prohlásit, že půst je něco, co nemá význam a ubližuje tělu. Ztrátu deseti kilogramů svalové hmoty nahradím za několik týdnů. Ale ze zkušeností, které mi půst dal, budu čerpat celý život.

Daň z tuku

Nedávno jsem v tisku zaregistroval článek poukazující na fakt, že každý druhý čech je obézní. Na tom není nic zvláštního, o rostoucím trendu nárůstu nadváhy v naší populaci
se hovoří už dlouhá léta. Zaujala mě ale informace, že by celkové snaze o podporu procesu redukce nadváhy mohla pomoci daň z tuku.

Při přečtení této informace se mi doslova zastavil dech. Ne snad ani z toho důvodu, že by se mohlo jednat o převratnou změnu ve zdraví nás všech. Zarazil mě především
způsob uvažování toho jedince či skupiny “statečných”, kteří byli schopni takovou myšlenku vyprodukovat a odevzdat médiím.

Při zamyšlení se nad potenciálním výsledkem realizace takového procesu se musí otevřít velmi zajímavá budoucnost: Zvýšíme spotřební daň potravinám s obsahem tuku nad určitou hranici. Jídlo tak zdraží, což se nebude líbit všem, kteří jsou vlastní ekonomickou situací tlačeni k nákupu levnějších potravin. Ručička vah zákona nabídky a poptávky se přikloní k touze spotřebitele koupit levnější potravinu, ale samozřejmě takovou, aby splňovala především chuťové požadavky. Není se čemu divit – většina z nás se převážnou většinu svého života potácí v zajetí vlastní chuti, nutriční hodnota potravin je v žebříčku pořadí na mnohem nižších pozicích.

V tomto okamžiku si zamne ruce výrobce potravin, kterému do klína spadne “tlupa” nových zákazníků, protože ON je TEN, který potraviny vyrábí, a uvede na trh novou generaci téhož výrobku, pochopitelně se sníženým obsahem tuku.
Až tak jednoduché to ale na první pohled není, protože tuk je v jídle nositelem senzorických vlastností a bude potřeba jej něčím nahradit.

Podívejme se tedy na to, jaké možnosti nám potravinářská legislativa při výrobě potravin nabízí. V nepřeberném spektru aditiv vybereme z nějaké vhodné želírující látky, přimícháme stabilizátor, menší (anebo raději větší?) množství zvýrazňovače chuti.
Příliš mnoho aditiv?

Že by se mohl rozmazlený spotřebitel leknout a výrobek nekoupit, protož působí příliš „uměle“? Žádný problém, máme možnost přidat pár vitamínů nebo minerálních látek. To jsou skutečná esa v rukávu výrobců potravin, kterými zmanipulují úhel pohledu potenciálního zákazníka na rádoby zdravou poživatinu.

Výsledek?

Potravina se sníženým obsahem tuku s navýšeným množstvím nutričních látek neboli funkční potravina jako “vyšitá” (chtěl jsem napsat jako “vyšinutá”, možná by takové označení bylo mnohem více vypovídající. Za jistým způsobem “vyšinutého” ale považujme člověka, který toto všechno ví,  přesto si potravinu koupí a sní).

Cenově velmi dobře dostupná, tváří se zdravě, navíc atraktivní obal se přímo podbízí k tomu, abychom sáhli právě po této variantě.

Chmurná budoucnost?

Ani ne, spíš krutá realita současné doby, pokud odmyslíme daň z tuku, která zatím zavedena ještě není.

Chápu, snadno se kritizuje, ale co s tím vším? Jak se na legislativní úrovni seriozně poprat s problémem rozšiřující se nadváhy, když víme, že hlavní příčinou je nadbytek cukrů a tuků ve stravě?

Proč tedy takovou daň nezavést? Odpovězme si další otázkou: Vyřeší to něco?

Obávám se, že nejlevnější a současně nejrozumnější (nebo naopak – nejrozumnější a nejlevnější…je to vcelku jedno, podstatný je stejně finální výsledek) je NAUČIT lidi, po jakých potravinách se v  konečném důsledku vyplatí sáhnout přednostně. Vždy to bude u většiny populace o hledání nejvýhodnějšího poměru cena:kvalita. Už pouhé přečtení si etikety a rozhodování se na základě informací zde uveřejněných a ne atraktivity obalu či toho, co nám do mozkových závitů naservíruje reklama na výrobek, způsobí posun v myšlení nás – masy lidí, kteří hýbeme se zákonem nabídky a poptávky.

Takový posun pak může způsobit, že NENÁSILNOU formou přinutíme výrobce produkovat mnohem zdravější potraviny.Gándhí či matka Tereza by z nás pak měli radost – změnit svět nepoužitím násilí, co může být krásnější??

Zdravá káva?

Káva je z mnoha důvodů nazývána nápojem bohů. Skutečnost je taková, že podobné přízvisko má i čaj nebo v dnešní době stále více do popředí deroucí se superpotravina čokoláda. Faktem ale je, že káva je druhou nejprodávanější komoditou na celém světě – stovky milionů lidí si nedokáží představit začátek dne bez šálku kávy. Stovky milionů lidí si dokonce nejsou schopni připustit, že bez několika porcí kávy nejsou schopni v průběhu dne plnohodnotně fungovat. Jednoduchá argumentace z jejich strany zní – bez kofeinu mi nefunguje mozek. Nefunguje-li mozek, nefunguje ani tělo.

Káva je z mnoha důvodů nazývána nápojem bohů. Skutečnost je taková, že podobné přízvisko má i čaj nebo v dnešní době stále více do popředí deroucí se superpotravina čokoláda. Faktem ale je, že káva je druhou nejprodávanější komoditou na celém světě – stovky milionů lidí si nedokáží představit začátek dne bez šálku kávy. Stovky milionů lidí si dokonce nejsou schopni připustit, že bez několika porcí kávy nejsou schopni v průběhu dne plnohodnotně fungovat. Jednoduchá argumentace z jejich strany zní – bez kofeinu mi nefunguje mozek. Nefunguje-li mozek, nefunguje ani tělo.

Bez zajímavosti není ani další fakt – svět se rozdělil na dva tábory. Laické i odborné. Ta laická řeší kávu z hlediska chuti a podpůrných účinků, odborná pak dopad konzumace kávy na naše zdraví.

Kde hledat pravdu? Respektive kde hledat zlatou střední cestu, po které bychom mohli bezpečně kráčet a spokojeně se usmívat na milovníky čajů či pivaře?
Nejrozumnější je začít nejprve rozpitvat danou poživatinu z hlediska obsahu jednotlivých složek, nastudovat jejich pozitivní i negativní vliv na naše zdraví a teprve poté vynést nesmiřitelný ortel.

I tady ale bude menší zádrhel. Ten se skrývá v podobě naprosto rozdílných výsledků jednotlivých studií prováděných rádoby seriozními institucemi a jejich následnou interpretací. Problému neznalý milovník kávy musí být jednoznačně zmaten. Jak je možné, že jeden odborník (nebo přímo tlupa takových specialistů) tvrdí, že káva je černé zlo, které organismus dehydruje, překyseluje, dráždí nervovou soustavu, zatímco druhá skupina nadšenců se nás snaží přesvědčit, že konzumace kávy je silným společenským a chuťovým zážitkem, který povznáší tělo i ducha.

Z názorů, které si vždy rád poslechnu od příznivců obou táborů, se nakonec dozvídám, že se vlastně pohybujeme v začarovaném kruhu.

Na kterou misku vah se přiklonit?

Zkusme nejprve holá fakta. Káva je ovoce, které ale jako běžné ovoce nekonzumujeme. Pozornost celé planety je zaměřena na semena kávovníku. Ta je potřeba nejprve upražit, poté správně rozemlít a ve finále zvolit jeden z několika způsobů výroby nápoje. Každý z uvedených kroků procesu zpracování je rozhodujícím pro výsledný efekt – a to nejen z chuťového hlediska (kterému dává drtivá většina příznivců přednost), ale i ze zdravotního.

Jak tomu rozumět?

Podívejme se nejprve na složení každého semínka. Je vcelku jednoduché, tedy žádná operace mozku. Obsahuje dvě složky:

  1. Celulózu neboli polysacharidy. Laickou veřejnost, která nemá v oblibě cizí odborné výrazy, uspokojíme pojmem „dřevo“. Z celkového objemu zrnka je zastoupena v převážném množství. Ze všech běžně používaných odrůd kávy je struktura tohoto „dřeva“ prakticky stejná, liší se v detailech jako je tvrdost a obsah kofeinu. Z významového hlediska jsou to skutečně rozdíly minimální.
  2. Druhou složkou je směs aromatických substancí. Nachází se jich zde spousta, mají pro běžného smrtelníka nežádoucí názvy, kterými se proto nezabývejme. Důležitější informací už je fakt, že je dělíme na rozpustné a nerozpustné, u rozpustných pak ještě rozlišujeme, zda se rozpouští ve vodě nebo tucích. Jejich spektrum i množství se výrazně liší dle odrůdy kávovníku. Pravdou také je, že výslednou chuť kávy určuje především obsah nerozpustných složek.

Pokud si chci dopřát voňavou a chuťově atraktivní kávu, která moje smysly vybičuje minimálně k tomu, abych se na tento svět díval veselejšíma očima, musím vzít určité množství zrnek a upražit je. Tady se dostáváme ke třetímu klíčovému aspektu, který ovlivňuje chuť výsledného produktu. Prvním je odrůda kávovníku, druhým podmínky, ve kterých byl pěstován společně se stupněm zralosti při sklizni, třetím inkriminovaným je právě způsob pražení. Tedy použitá teplota, celková doba a způsob míchání při pražení. Pokud cokoli zanedbám nebo špatně odhadnu (nedej Bože použiji amatérské know-how), nemůže můj mlsný jazyk čekat něco, čemu gurmáni říkají „chuťový orgasmus“.
Jakmile začnu zrnka pražit, dochází při vyšších teplotách uvnitř jednotlivých buněk našeho „dřeva“ ke karamelizaci aromatických látek, které doslova „vybuchnou“ a rozdrtí obaly těchto buněk. Pokud vezmeme upražené zrnko do rukou, cítíme, že je křehké a vcelku snadno jsme schopni je rozdrtit, což se nám u nepraženého jen tak nepodaří. Navíc po této tepelné úpravě zrnek cítíme na prstech mastnotu – důkaz před chvílí uváděné karamelizace olejových substancí.

Pravým důvodem procesu pražení (a tedy i karamelizace) je fakt, že právě ony jsou odpovědné za výslednou chuť kávy.

Jak tedy naložit s těmito informacemi?

Ještě jednou shrňme klíčová fakta: Vím, že kávová zrnka, ze kterých chci jako bytost závislá za chuti a vůni kávy (správně – ještě jsme nezačali propírat závislost na kofeinu) nápoj vyrobit, obsahují „dřevo“ a olej. Součástí procesu výroby kávy je samozřejmě i voda. Musím proto zajistit, aby se voda a olej (obsahující karamelizované aromatické sloučeniny odpovědné za výslednou chuť kávy) smíchaly. Fyzika na úrovni základní školy mi ale říká, že voda a olej se za normálních podmínek nemísí. Jsem schopen tyto dvě nesourodé látky dát dohromady pouze v případech, kdy použiji nějakou chemikálii (odborně emulgátor, který ale může být i přírodního původu. Pojem „chemikálie“ tedy nemusí v tomto případě být sprosté slovo) nebo zvýším teplotu a tlak prostředí.

Předpokládejme, že je mi v této fázi jasné, že k výrobě skutečně kvalitní kávy potřebuji vyrobit emulzi, neboli směs vody a oleje. Čím perfektnější tato emulze bude, tím lépe budeme mít možnost vychutnat přítomnost všech substancí. Takže skutečný „fígl“, jak vyrobit božskou kávu, spočívá především v naší schopnosti přesunout co nejvíce karamelizovaných látek ze zrnka do horké vody. A tady pozor. Existuje několik metod výroby kávy – filtrace, vakuum, moka, french press, turek, aeropress, espresso… Která je lepší? Ehm, pardon, bavíme se přeci o zdraví, správně tedy otázka zní: „Která je nejzdravější?“ Každá z uvedených metod používá jiné postupy. Správná metoda je ale taková, která zajistí přísun co největšího množství emulgovaných aromatických sloučenin do vody a současně maximálně omezí obsah kofeinu a karcinogenních (= rakovinotvorných) látek, které jsou po pražení kávy vázané na celulózu.

Člověk starající se odpovědně za svoje zdraví a současně toužící po společensko-chuťových zážitcích si vybere takovou metodu, které toto splňuje. Není tomu až tak dávno, co světlo světa poprvé spatřily přístroje umožňující takový zázrak. Od čtyřicátých do šedesátých let minulého století se podařilo vyvinout stroje na espresso, které nám při jejich správném použití dají vytoužený výsledek – výrazné aroma, božskou chuť, minimum kofeinu a ještě menší množství škodlivých látek.

Ano, rozumíte tomu správně – s espressem se musí umět pracovat. Původně objevená a dodnes nepřekonaná technologie požaduje použití 7 gramů správným způsobem mleté kávy lisované tlakem 20 kilogramů a presovaných přístrojem do množství 20-30 ml v čase 20-30 sekund. Aby to nebylo tak jednoduché, je potřeba použít teplotu vody o 90°C a tlaku 9 barů. Vyzbrojen těmito znalosti můžu bez obav vyrazit na sérii obchodních schůzek či se brouzdat na dovolené na pláži od kavárny ke kavárně bez stresu z toho, že mi nějaká ta káva navíc jakýmkoli negativním způsobem zasáhne do ozdravných pochodů mého civilizací zdevastovaného organismu.

Už se nebojím obávané schopnosti kávy odvápňovat kosti, jakoukoli hrozbu osteoporózy odkládám pro strýčka Příhodu.

Už nemám strach z dehydratace – ten, kdo mi umí připravit kávu správným způsobem, také ví, že je jeho nepsanou povinností mi k espressu dát i sklenici vody.

Už se konečně nemusím bát nechtěných výkyvů krevního tlaku, kolísání tepové frekvence nebo stresu z bušení srdce vznikajícího z předávkování kofeinem. Pravé a nefalšované espresso obsahuje maximálně 10% kofeinu z jeho celkového obsahu v kávovém zrnku.
Jsem „free“, jsem zdravý a můžu s klidných svědomím „hřešit“ i několikrát denně.
A co poškození sliznice žaludku nebo obtížná stravitelnost? Správně vyrobené espresso můj žaludek zpracuje do 10 až 15 minut, jakékoli zprávy o několikahodinové zátěži s nadhledem přehlížím.

A jak naložit s informacemi (omlouvám se, v tomto okamžiku osvícení už dezinformacemi) o účincích kávy, které jsou šířeny médiemi na celém světě? Jednoduše tak, že je nečtu. Proč zanášet mozek odpadem, který je přinejmenším příčinou neklidného spánku?