Doping ve sportu

Doping je pojem, který se v oblasti sportu uhnízdil jako kukačka na vejcích. Protože  látky dopingového charakteru (tedy takové, které nezákonným způsobem pomáhají sportovci dosahovat lepších výkonů) byly součástí soutěžních klání už na olympijských hrách ve starověkém Řecku, můžeme tvrdit, že sport a doping jsou dva nerozluční přátelé. Je mi naprosto jasné, že se tímto tvrzením dotknu všech poctivců, kteří závodí „čistě“ a ve smyslu fair play, proto budou následující úvahy vedeny na obecné úrovni.
Sport je naprosto úžasná věc, když se na něj díváme – obzvlášť na ty, kteří svoji disciplínu skutečně mistrovsky ovládají. Sport je navíc něco, co by mělo v dnešní době být součástí základního vzdělání.

Sport na výkonnostní až vrcholové úrovni je ale u většiny odvětví také činnost, která velmi intenzívně opotřebovává organismus. Jakmile se sportovec díky svojí výkonnosti přesune do oblasti profesionálů, tedy začne se takovou aktivitou živit a tráví na sportovišti převážnou část dne, jde do tuhého. Příliš velká zátěž způsobí přetížení jednotlivých systémů v těle (nemusí to být jenom svaly nebo kloubní aparát, mnohem častěji trpí imunitní systém či nervová soustava) a tělo sportovce, který je považován za vzor zdraví a mnohdy i dokonalosti, velmi rychle chátrá až do stavu, kdy není schopno dále tréninkovou zátěž zvládat. Staří Řekové, kteří definovali pojem kalokagathia, neboli ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy, by dnes asi neměli radost při pohledu na zdevastovaná těla a zdraví sportující populace. Trochu drze se odvážím spekulovat, že by neplesali ani z ne příliš inteligentních a nesouvislých projevů NĚKTERÝCH sportovních hvězd při rozhovorech v médiích. Ale to už příliš nesouvisí s dopingem.

Počet látek, které sportovcům legislativa zakazuje užívat, neustále roste. Za to, co se běžně užívalo v osmdesátých letech, byli sportovci o dekádu později lynčováni, stejný trend se drží do dnes. Samotná představa, že bych chtěl dnes aktivně soutěžit a urychlit procesy regenerace užitím látek, které byly volně dostupné jako součást doplňkové výživy ještě před patnácti lety, je v současnosti existenčním rizikem sportovce. Zákony jsou neúprosné – jakmile je namátkově testovaný sportovec dopingovými komisaři zachycen v síti hříšníků, většinou jej čeká nekompromisní trest. Až na malé výjimky se bavíme o dvouletém zákazu činnosti. Pro profesionály to znamená přijít na dva roky o svoje zaměstnání. Není se tedy co divit, že se mnozí z nic obrací na soudy a snaží se přesvědčit systém, veřejnost i sebe, že takový trest není fér, protože zasahuje do základních lidských práv a svobod a brání jim vydělávat si na živobytí. Svým způsobem mají pravdu – dlouhá léta musím makat na tom, abych se ve svém odvětví prosadil tak, že mi tato činnost přináší peníze. Pak přijde nešťastná situace, kdy mi v moči zjistí nadlimitní množství nepovolené látky a z hvězdy se stává vyvrhel.

Říká se, že na všechny by měl platit stejný metr – všem tedy stejné tresty. Ale co když je sportovec opravdu nevinný a inkriminovaná látka se mu do těla dostala bez jeho vědomí? Osobně jsem měl možnost spolupracovat s několika sportovci, kteří byli za dopingový prohřešek lynčováni a po dlouhý útrapách se jim podařilo prokázat, že nežádoucí látka se do jejich těla dostala užitím volně dostupného doplňku stravy nebo ještě v nepochopitelnějším případě běžnou stravou.

Příklad?

Jeden za všechny. Jsem mladý nadějný talentovaný sportovec, který je pozván na reprezentační soustředění do zahraničí. Tam si v restauraci dám dobře propečený vepřový nebo hovězí steak a za půl roku ouha – pozitivní dopingový nález! Kdo ale mohl tušit, že vepříka, se kterým jsem si na talíři potykal, jeho bývalý majitel krmil anaboliky, které podpoří jeho růst? Mám pykat za to, že jsem masožravec, navíc v jeden okamžik na špatném místě ve špatném čase?

Nebo si na základě doporučení jakéhokoli specialisty nebo obchodníka koupím doplněk stravy, který slibuje urychlení procesu pozátěžové regenerace a stávám se opět smolařem, protože výrobce koupil suroviny za levný peníz někde v Číně bez seriozní deklarace čistoty i původu?

Ano, existuje pár případů, které skončily vítězným obhájením nevinnosti sportovce. Ale ani po vysouzení odškodného už nebude definitivně smazán šrám na jeho kariéře a ztracené měsíce, mnohdy i roky, už nikdo zpátky nevrátí.

Otázkou zůstává, zda má nějaký praktický smysl hledat konkrétního viníka, na něhož bychom mohli ukázat prstem. Na jedné straně poctivý dříč, který se stal obětí souhry nešťastných okolností, na straně druhé systematicky podvádějící sportovci kšeftující s látkami, které současná legislativa řadí na úroveň drog typu heroinu nebo kokainu.
Připomíná mi to situaci v některých posilovnách, které mám tu čest navštěvovat a potit v nich vlastní krev. Dříve nebo později se k vám vždy donesou zákulisní informace, kde si může zájemce o podpůrné prostředky tyto látky koupit. Stačí oslovit manažera fitka nebo někoho z trenérů, který zaujímá svoje výhradní postavení v nezákonné distribuční síti černého trhu. Když se tak nad tím zamyslím, je to docela úsměvná situace v ironickém pojetí. Jako privilegovaný člen fitness klubu navštěvuji prostředí, kde se propaguje zdraví od A do Z, přitom vedení takového klubu je „profláknuté“ obchodem s drogami.
Žijeme v době, kdy ten, který se ještě něčemu diví, není „in“. Kdo by se divil situaci, kdy při namátkové antidopingové kontrole přímo na ČSTV v panice utíkali sportovci z budovy tak, že z třetího patra lezli po hromosvodu.

Kdo by se už divil situaci, kdy sportovec plnící funkci „chemické konzervy“ si zavede katétrem moč cizí osoby do vlastního močového měchýře jenom proto, aby ihned po soutěži mohl poskytnout „čistý“ vzorek. Kdo by se divil situaci, kdy sportovec užívá takové dávky anabolik, že by to zabilo i závodního koně.

Sportovec chce uspět. Kvůli slávě, penězům, pocitům vlastního uspokojení nebo jenom z radosti. Je to vcelku jedno, protože aby obdržel pocty a uznání, musí zaujmout ty, kteří mu tyto výsady poskytnou. A to se mu nepodaří, pokud nepodá oslňující výkon. Všichni přece chceme koukat na ladná těla sportovců dosahujících stále vyšších úrovní. Nové světové rekordy, neustále posouvané hranice lidských možností. Jak k této úrovni dospět bez podpůrných látek? Určitě možnosti existují i přesto, že někde nepřekonatelná hranice být musí. Když ale nepodávám úžasné výkony, nebude se na mě nikdo koukat. Když na mě nikdo nekouká, budu odkázán na to sportovat pouze pro radost. Skvělá myšlenka, na kterou už přišli ve starém Řecku – připomeňme ještě jednou pojem kalokagathia.
Položme si otázku – kolik ze současných hvězd chce sportovat pouze pro radost? Chodit do práce, živit sebe i rodinu a k tomu lámat světové rekordy? To se dařilo sportovcům před padesáti lety. Dnes se svět zbláznil a touží převážně po extrémech, které s normálním fungováním lidského těla nemá mnoho společného. Ale krásně se na ně kouká…

Papoušek – součást duševního zdraví

Pro člověka bylo od okamžiku vzniku zemědělství a pastevectví před mnoha tisíci lety běžné sdílet společný prostor pro život s některými zvířaty. Postupem vývoje zjistil, že ne všechny musí zákonitě skončit na rožni či talíři a jal se některé domestikovat pro potřeby egoistické i citové. Moderní civilizace v kombinaci s rozvojem mezinárodní dopravy způsobily velmi dobrou dostupnost prakticky jakéhokoli zvířátka, které běžně označujeme za domácí mazlíčky. Nemám na mysli zrovna pitbuly nebo pavouky, se kterými bych se raději moc nemazlil (i když jejich majitelé to velmi často dělají a neměnili by).  Existují velmi roztomilá stvoření, která svým vzhledem a chováním odpovídají vnitřním potřebám jejich budoucích chlebodárců (masodárců, zrnídárců…) – například kočičky (chytají blechy a mají rády papoušky) nebo papoušci a jiní exoti (nemají pro změnu rádi kočky) …
Dlouho, velmi dlouho (asi 2 týdny) jsem odolával přání rodinné rady pořídit si k pejskovi ještě ne kočičku, ale papouška.

Papoušek křičí, papoušek vříská, papoušek pouští peří, papoušek je zdrojem chlamydií, papoušek mluví sprostě, papoušek klove, papoušek je drahej… Jakmile došly argumenty, papoušek se nastěhoval. Děs a hrůza se staly hojným přispěvatelem stresu, který byl už před mnoha lety vyhlášen za třídního nepřítele našeho zdraví, a tyto emoce se stupňovaly s nabývajícími zkušenostmi od známých, kteří se rozhodli jít stejnou cestou.
Sedím na návštěvě v obýváku, kde majitelé pyšně vypustí papouška, aby se předvedl ve své plné kráse. Papoušek dvakrát obletí místnost a přistane na pohovce. Hlavu zvědavě nataženou, oči vykulené a obhlíží svoji budoucí oběť. Po krátkém rozvažování rychle přicupitá ke mně. Děsím se představy, že mi ukousne kus ucha. Namísto toho romanticky pípne: „P…“ Podobná slova slýchávám, když náhodou a omylem projíždím kolem Stodolní nebo zaslechnu fanoušky Baníku.

Návštěva se začervená a vykoktá nesouvislou omluvu, že je to blbé zvíře, které něco pochytilo od souseda.

Vzpomenu si na vtip o papouškovi, který sedí doma v kleci a v noci přijde zloděj. Papoušek na něj kouká a zahlaholí: „Ježíš tě vidí!“ Když zloděj nereaguje, papoušek pokračuje: “Ježíš je pitbul!“

Takové schopnosti mi byly prezentovány, když nahazovali udičku mým směrem, abych se podvolil domácí většině a přijal dalšího člena rodiny. Co když ale skutečně jednou někde uslyší hnusnou sprosťárnu a naučí se ji. Představa, že něco podobného slyším každý den po budoucích čtyřicet či padesát let, což je běžně udávaná životnost takového miláčka, mě přivádí do mdlob.

V záchvatu zoufalství stojím desítky minut každý den u klece a opakuji předem připravené fráze – „Ahoj“ , „Čau“, „Kuk“…V chytrých příručkách čtu, že má kapacitu až 200 slov. Čím více těch slušných mu nasázím do mozku, tím menší šance, že si zapamatuje kdejakou „prasárnu“.  Papoušek je však chytřejší, než se píše v knihách. Zajímá se především o slova, která zazní jen tak a mimochodem. Ne jenom to, co se mu cpe do hlavy. Silně mi tím připomíná moje pubertální léta.  Mozek papouška má naštěstí matkou přírodou naprogramovanou i vlastní povahu. Umí žárlit, umí se rozčilovat, umí se dokonce i mazlit. A umí se učit to, co chce sám. Evidentně se rozhodl jít vlastní cestou vzdělání a po krátké době samostudia začíná každý den přivítáním: „Miláčku, čau.“ Při odchodu do práce se z klece ozývá „Pa pa“. Při příchodu domů „Ahoj“.  Když se chce kamarádit, zazpívá „Dej pusu“.

Po několika letech používání audiovizuálního přístroje programujícího mozek k vyšším výkonům přístroj odkládám a měním za poslech pozitivních frází domácího miláčka. Jeho schopnosti mají mnohem větší dopad, než suchý software naprogramovaný nedokonalou lidskou bytostí. Po každém jeho proslovu zjišťuji, že se usmívám. Úsměv vyvolá pozitivní emoci. Ta je zdrojem dobré nálady. Dobrá nálada způsobí, že nevzniká stres. Bez stresu moje tělo nechátrá tak rychle a já se cítím mnohem lépe. Když se cítím dobře, stávám se vlastníkem těch emocí, které se nemusím stydět předávat svému okolí. Svět hned vypadá lépe.

Že by papoušek byl součástí procesu snahy o zlepšení světa? Definitivně přemýšlím, proč jsem vlastně nechtěl papouška.