Papoušek – součást duševního zdraví

Pro člověka bylo od okamžiku vzniku zemědělství a pastevectví před mnoha tisíci lety běžné sdílet společný prostor pro život s některými zvířaty. Postupem vývoje zjistil, že ne všechny musí zákonitě skončit na rožni či talíři a jal se některé domestikovat pro potřeby egoistické i citové. Moderní civilizace v kombinaci s rozvojem mezinárodní dopravy způsobily velmi dobrou dostupnost prakticky jakéhokoli zvířátka, které běžně označujeme za domácí mazlíčky. Nemám na mysli zrovna pitbuly nebo pavouky, se kterými bych se raději moc nemazlil (i když jejich majitelé to velmi často dělají a neměnili by).  Existují velmi roztomilá stvoření, která svým vzhledem a chováním odpovídají vnitřním potřebám jejich budoucích chlebodárců (masodárců, zrnídárců…) – například kočičky (chytají blechy a mají rády papoušky) nebo papoušci a jiní exoti (nemají pro změnu rádi kočky) …
Dlouho, velmi dlouho (asi 2 týdny) jsem odolával přání rodinné rady pořídit si k pejskovi ještě ne kočičku, ale papouška.

Papoušek křičí, papoušek vříská, papoušek pouští peří, papoušek je zdrojem chlamydií, papoušek mluví sprostě, papoušek klove, papoušek je drahej… Jakmile došly argumenty, papoušek se nastěhoval. Děs a hrůza se staly hojným přispěvatelem stresu, který byl už před mnoha lety vyhlášen za třídního nepřítele našeho zdraví, a tyto emoce se stupňovaly s nabývajícími zkušenostmi od známých, kteří se rozhodli jít stejnou cestou.
Sedím na návštěvě v obýváku, kde majitelé pyšně vypustí papouška, aby se předvedl ve své plné kráse. Papoušek dvakrát obletí místnost a přistane na pohovce. Hlavu zvědavě nataženou, oči vykulené a obhlíží svoji budoucí oběť. Po krátkém rozvažování rychle přicupitá ke mně. Děsím se představy, že mi ukousne kus ucha. Namísto toho romanticky pípne: „P…“ Podobná slova slýchávám, když náhodou a omylem projíždím kolem Stodolní nebo zaslechnu fanoušky Baníku.

Návštěva se začervená a vykoktá nesouvislou omluvu, že je to blbé zvíře, které něco pochytilo od souseda.

Vzpomenu si na vtip o papouškovi, který sedí doma v kleci a v noci přijde zloděj. Papoušek na něj kouká a zahlaholí: „Ježíš tě vidí!“ Když zloděj nereaguje, papoušek pokračuje: “Ježíš je pitbul!“

Takové schopnosti mi byly prezentovány, když nahazovali udičku mým směrem, abych se podvolil domácí většině a přijal dalšího člena rodiny. Co když ale skutečně jednou někde uslyší hnusnou sprosťárnu a naučí se ji. Představa, že něco podobného slyším každý den po budoucích čtyřicet či padesát let, což je běžně udávaná životnost takového miláčka, mě přivádí do mdlob.

V záchvatu zoufalství stojím desítky minut každý den u klece a opakuji předem připravené fráze – „Ahoj“ , „Čau“, „Kuk“…V chytrých příručkách čtu, že má kapacitu až 200 slov. Čím více těch slušných mu nasázím do mozku, tím menší šance, že si zapamatuje kdejakou „prasárnu“.  Papoušek je však chytřejší, než se píše v knihách. Zajímá se především o slova, která zazní jen tak a mimochodem. Ne jenom to, co se mu cpe do hlavy. Silně mi tím připomíná moje pubertální léta.  Mozek papouška má naštěstí matkou přírodou naprogramovanou i vlastní povahu. Umí žárlit, umí se rozčilovat, umí se dokonce i mazlit. A umí se učit to, co chce sám. Evidentně se rozhodl jít vlastní cestou vzdělání a po krátké době samostudia začíná každý den přivítáním: „Miláčku, čau.“ Při odchodu do práce se z klece ozývá „Pa pa“. Při příchodu domů „Ahoj“.  Když se chce kamarádit, zazpívá „Dej pusu“.

Po několika letech používání audiovizuálního přístroje programujícího mozek k vyšším výkonům přístroj odkládám a měním za poslech pozitivních frází domácího miláčka. Jeho schopnosti mají mnohem větší dopad, než suchý software naprogramovaný nedokonalou lidskou bytostí. Po každém jeho proslovu zjišťuji, že se usmívám. Úsměv vyvolá pozitivní emoci. Ta je zdrojem dobré nálady. Dobrá nálada způsobí, že nevzniká stres. Bez stresu moje tělo nechátrá tak rychle a já se cítím mnohem lépe. Když se cítím dobře, stávám se vlastníkem těch emocí, které se nemusím stydět předávat svému okolí. Svět hned vypadá lépe.

Že by papoušek byl součástí procesu snahy o zlepšení světa? Definitivně přemýšlím, proč jsem vlastně nechtěl papouška.

2 thoughts on “Papoušek – součást duševního zdraví”

  1. Ano ano mohu potvrdit 🙂 taky jednoho doma mame. Povida vetsinou to co on chce ale musim rict ze “zatim” mluvi slusne. Chytry je nekdy az moc 🙂

  2. Bravo! Vtipné, k věci, s dobrým koncem :-), Tak to má být. Nakonec to bude pěkných 40 nebo 50 let. DĚKUJI.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *