Bezpečná “éčka”

Ve volných chvílích procházím webové stránky a blogy.
Nadšenci do zdravého životního stylu si stěžují, že se nedá nic jíst. Potraviny jsou buď tepelně nebo chemicky upravené. Voda je plná chlóru, antibiotik, hormonů a jiného sajrajtu z vodovodního potrubí.
Místo vzduchu máme smog. Když se ho náhodou nedostává, pustí nám chemtrails.
Jedna stížnost za druhou. Za chvíli má člověk pocit, že nemůže nic jíst. Prý nás tyto chemikálie zabíjejí. Svět spěje k záhubě. Čeká nás nová Sodoma, Gomora a jiná města, která teprve vejdou do biblické historie.
Nedá se to číst.
Přeladím na oficiální kanály. Ministerstvo zdravotnictví, potravinářská inspekce, zdravotní ústav, FDA.
Ejhle – legislativa tvrdí, že se věci mají jinak. Ano, potraviny chemicky konzervujeme, vodu chlórujeme, aditiva používáme. Jejich obsah je ale pod kontrolou. Máme totiž studie, které to prokazují. Ty říkají, že bychom museli používat mnohanásobně vyšší dávky těchto látek, aby nás zdravotně ohrozily.
Hned jsem klidnější.
Červík ale hlodá dál.
Proč si vlastně lidi stěžují?
Čtu složení pečiva. Asi jsem narazil na špatnej kousek – spektrum dvaceti látek, z nichž o polovině slyším poprvé, mi na chuti nepřidá. Příště koupím něco lepšího.
Sáhnu po rybí konzervě. Barviva, konzervační látky…Taky nic moc. Příště koupím čerstvou rybu.
Uzeniny se tváří nebezpečně už na pohled, volím tedy šunku. Želírující látky, stabilizátory, barviva, zvýrazňovače chuti, voda.
Proč se rozčilovat. Je to přece bezpečné, jsou na to studie. Na každou látku zvlášť.
Další červík.
Přemýšlím, zda tvůrci systému zkoumali i vzájemné interakce mezi jednotlivými aditivy. Asi ano – všechna jejich prohlášení zní tak jistě.
Zajímalo by mě ale, jak to provedli. Potravinářství dnes používá přes 3000 chemických látek. A přibývají stále nové. Otestovat všechny kombinace musí přece trvat sto let…

Kde je pravda?

Moderní člověk toužící po životě překypujícím zdravím má problém. V dnešním informačním věku podpořeném silnými trendy z oblasti wellness máme k dispozici nepřeberné množství informací týkající se možností, jak vlastní zdraví ovlivnit.

Problém spočívá právě ve výrazu „nepřeberný“. Informací z různých zdrojů je tolik, že nevíme, které z nich vybrat. Co je seriozní a co pouze komerční blábol?

Zřejmě bude nejrozumnější se zeptat odborníka. Všude v médiích je jich víc než dost. Čím více titulů, tím lépe. Takový člověk přece musel hodně dlouho studovat, než je získal. Musí tedy něco o zdraví vědět.

Dostanu radu, podle níž se řídím.

Ale stane se, že doporučení nefunguje.

Jdu tedy k jinému odborníkovi. Dostanu radu a opět po čase zjistím, že bezcennou.

S rostoucí nedůvěrou v systém, jehož jsem součástí, se odhodlávám něco o této složité problematice naučit. Koupím si knihu od známého specialisty na zdraví. Dokonce si ji přečtu – to už je výkon, který nepodá každý.

Pravdy zde prezentované mě uchvátí. Zjišťuji, že až tak složité to zase nebude.

V televizi naladím kanál s diskuzním pořadem o zdraví.

Ejhle! Můj autor knihy jako hlavní host!

Pečlivě se zaposlouchám a hltám jednu informaci za druhou.

Moment. Něco nesedí. Vždyť on popírá to, co psal v knize!

Podvod! Špatné potraviny v knize jsou v televizi najednou dobré!

Rozhořčeně vypínám televizi a beru do rukou časopis. Zaujme mě článek o nezbytnosti očkování vydané institucí, která je podřízená přímo ministerstvu.

Hmm, zní to logicky. Prý jako populace máme nabouraný imunitní systém. Kdy jsem se byl vlastně naposled očkovat? Dcera navíc dospívá – nabízejí vakcínu proti rakovině děložního čípku se slevou. Odpovědnost se u puberťáků pohybuje na bodu mrazu, to víme všichni. Těch pár tisícovek navíc mě přece nezruinuje.

V článku o dvě stránky dál čtu rozhovor s lékařem zabývajícím se alternativní medicínou. Mluví o tom, jak je jednoduché podporovat imunitní systém pomocí racionálního stravování, pohybu, otužování, užívání některých doplňků. Na otázku týkající se vhodnosti očkování odpovídá záporně.

Propadám panice.

Sakra, tak kde je vlastně pravda? Vždyť si tady každý říká, co chce!

Uklidňuji se hlubokým dýcháním. Po emocích přichází ke slovu rozum, který napovídá:

„Co blbneš? Vzpamatuj se! Žiješ ve světě, který je ovládán ekonomickými zákony.

Co udělají firmy, které vyrábí léky? Najmou si lékaře, který je bude propagovat! I lékaři jsou lidi, kteří musí živit svoje rodiny.“

„No dobře,“ namítám, „ale co autoři knih, kteří prezentují svoje pravdy a ty jsou pokaždé jiné?“

„Vžij se do jejich situace,“ pokračuje neoblomně rozum, „stačí pouze nabídnout atraktivní částku, za kterou bude ochoten se v médiích znemožnit. Lidi jsou hloupí a chovají se jako stádo. Málokdo si toho všimne.“

…Zazvoní telefon. Zvednu jej a poslouchám nabídku manažera největší světové firmy vyrábějící kolové nápoje na účast v propagační akci. V mžiku mi hlavou proletí slova ministra Schwarzenberga, který na otázku: „Co byste řekl člověku, který Vám nabídne úplatek?“ odpověděl svým typickým přízvukem: „Poslal bych ho do prdele.“

No, docela dobrý nápad. A že prý jsou politici neschopní…

Pokládám telefon a jdu se s pocitem uspokojení projít. Vyhrál jsem bitvu. Válka ale pokračuje.

Včerejšek je sen

Všichni přicházíme na tento svět s nějakým úkolem.
A vůbec nezáleží na tom, o co konkrétně se jedná.
Vydělat moře peněz a pak je rozdat na dobročinné účely.
Pomáhat nemocným.
Vzdělávat.
Usmívat se na ostatní.
Vychovávat správně děti.
Být hrdina.
Stát se mediální hvězdou.

Není rozdílu ve významu a velikosti toho, co máme udělat. Počítá se pouze výsledek. A ten je, zda svůj úkol splním či nikoli.

V situaci, kdy si jsem tohoto faktu vědom, je velmi úsměvné sledovat spektrum výmluv ostatních lidí.

Ještě jsem o tom nepřemýšlel/a.
Nemám čas.
Mám děti.
Nemám peníze.

Výsledek je ale vždy stejný.
Problém většiny lidí není jen v tom, že nepřemýšlí.
Potíž spočívá i ve faktu, že nejsme převážně ochotni dělat věci tady a teď.

Mozek drtivé většiny celého lidstva se podobá chování hárající opice, která skáče z jedné větve na druhou bez jakéhokoli systému. Naše životy se potácí mezi minulostí a budoucností. Buď se hrabeme v tom, co jsme nezvládli včera. Nebo naopak ztrácíme nervy s plánováním zítřka. Nejčastěji ale myšlenky chaoticky přeskakují sem a tam – minulost-budoucnost, minulost-budoucnost, aniž by se byly ochotny zastavit v přítomnosti.

Tam by totiž zjistily, že je jejich místo.

V přítomnosti se skrývá pravá podstata našeho bytí.
V přítomném okamžiku tvoříme. Máme smysl.

Minulost nevrátíme, budoucnost nedoženeme.

Hej, lidi – žijme tady a teď!

Dobře prožitý dnešek udělá ze včerejška vizi štěstí a ze zítřka nadějný sen. A to už zní jako dobrý návod na to, jak splnit svůj životní úkol s úsměvem a lehkostí.

Tajemství věčného mládí

„Za mých mladých let bych to zvládnul, ale teď už zdraví neslouží jako dřív…“. Tuto větu je možné slýchat velmi často. Většinou souhlasně kýveme hlavou – čas nikdo nezastaví a amortizace našeho těla je naprosto běžná věc. Všichni stárneme. Je přece normální mít zdravotní problémy…

Ještě chvíli pokračovat v psaní v podobném duchu a začnou mě bolet klouby, trápit nadýmání a u každého telefonátu budu čekat, jestli se z Německa nepřišel ubytovat pan Alzheimer.

JE normální a přirozené, že tělo nemládne. Ale to přece neznamená, že tím budu přivolávat všechny běžně známé choroby. Je děsivé, že tímto způsobem destruktivního uvažování se běžně projevují už třicátníci.

Smutné na celé situaci je fakt, že s postupným stárnutím těla stárne i naše mysl.

Pardon, ani to není úplně správné. U většiny z nás mysl stárne rychleji než jejich tělo. A tyto změny ve způsobu uvažování se projeví na fungování fyzického těla.

Neustále na něco nadáváme.

Sledujeme televizi, kde se vraždí, znásilňuje, mrzačí, mluví o nemocech.

Stresujeme se z důchodových reforem a černé budoucnosti, která nás všechny čeká.

A pak se divím, že s takovou hromadou hnoje v mozku nejsem v pořádku.

Co se tak orientovat na změnu způsobu myšlení? S mladou myslí nikdy nemůžu zestárnout. Mladá mysl projevující se v očích dospěláka jako nikdy nekončící pubertální mejdan nedovolí, aby postupně stárnoucí tělo omezovalo projev způsobu života.

Zbožňuji tyto úvahy. Naučil mě je život sám. Především tím, že mi dal možnost setkat se s lidmi, kteří jsou živoucími příklady tohoto způsobu života.
Devadesátiletí „staříci“, kteří se nebojí běžet maratón.
Osmdesátileté „babky“, které se potápí mezi rejnoky a žraloky.
Století veteráni cestující po světě, hrající golf a užívající si života plnými doušky bez jakýchkoli omezení.

Protřu si zrak, nastartuji mozkové závity a začnu přemýšlet. Kam koukat? Na fňukající vrstevníky se dvěma by-passy nebo životem překypující generaci lidí narozenou ve třicátých letech minulého století?

Mám v tom naprosto jasno – kam koukám, tam se i v životě dostanu.

Jak nakrmit ego

Miluju televizi. Společně s mikrovlnnou troubou je to největší vynález 20.století. Vždy ji zapínám v okamžiku, když se chci ubezpečit, že moje strava je skutečně racionální. A nejlepší jsou pro to politické debaty.

Po dvou minutách drahocenného času, kdy stále není jasné, který z politiků se prezentuje větším egem, přístroj vypínám s pocitem uspokojení. Nic se nezměnilo. Žádné úsměvy, pochvaly, projevy uznání. Jenom staré známé obviňování, projevy negativních emocí, nedůvěra…

Pocit mojí spokojenosti pramení především ze zjištění, že ega všech politicky nadaných jedinců této společnosti jsou dlouhodobě krmená stejnou stravou. Žádná pestrost ani rozmanitost. Hezky standardizovaný příjem velkých porcí, které před pozřením nejlépe ohřejeme v mikrovlnce. Všichni dnes víme, že mikrovlnné záření ničí zdraví prospěšné látky, které pozitivně ovlivňují naše zdraví. Evidentně (nejen) v politice zdomácněla televize stejně dobře jako mikrovlnné trouby. Krmíme mozek i naše ega mrtvou stravou. A z takového základu velmi obtížně vybudujeme realitu, která není zpátečnická.

S klidným srdcem se tedy můžu na lidi dál usmívat. To vše s vědomím, že nezapadnu do šedi průměru této společnosti a navíc budu mít pocit výjimečnosti, který nestojí ani korunu.

Proč tímto způsobem nekrmí svoje ega i ostatní?

Zejména před každým projevem v médiích by měla být povinnost dát si pořádnou porci takové svačiny. Z výživového hlediska ale nejlépe v syrové podobě. Dlouze žvýkat, pomalu a zhluboka dýchat a na vše v okolí se usmívat. Dosáhneme tak stavu, kdy se vlk v podobě žaludku nažral a koza zastupující ego zůstane pořád celá.

Chci žít nonstop

Letošní podzim je zvláštní. Alespoň jeho aktuálně probíhající část. Na tradiční podzimní plískanice a inverze jsem si už zvykl – jsou neodmyslitelnou součástí tohoto období. Nedokáži ale z hloubi paměti vylovit žádný úsek v mém životě, kdy bych se v takto koncentrované podobě setkával s tolika negativními zprávami ze světa našeho zdraví.

Nejprve přijde šok v podobě jedovatých kečupů.

Pak studená sprcha s botulotoxinem v bio olivách.

Ihned poté si člověk přečte, jak Vietnamci místo nudlí prodávají hliník…

Že výrobci potravin nejsou svatí, víme všichni. Alespoň se tak domnívám.

Každotýdenní zprávy o oříšcích s aflatoxinem, které se vesele stěhují z jihu k nám, už nevnímám. Buráky jíst za každou cenu nemusíme.

Že malým dětem rostou po konzumaci některých mléčných výrobků prsa, moji mysl také zocelilo. Všude křičím, ať si na mléko dáváme pozor.

Představa, že se do médií dostanou jenom ty průšvihy, které se kontrolním orgánům podařilo v té obrovské mase jídla odhalit, mi nedělá dvakrát dobře. Mluvíme o špičce ledovce, kterou jsme ve stravě schopni eliminovat. Ale co ten zbytek, o kterém nevíme?

Já CHCI žít nonstop. A to i v oblasti stravování. Nemusím zrovna holdovat obžerství, ale nemám ani zájem si najímat ochutnávače jídla, jako to dělali římští a egyptští vládcové. Chci žít nonstop a naplno beze strachu, že mě zabije zrovna to, co považuji za zdravé. A mám pevnou víru v to, že nejsem sám.

Sympatie nebo soucit?

Všichni velikáni lidské historie v různých oborech svorně prohlašovali, že ty důležité věci je napadly „náhodou“. Ne cíleně. Z ničeho nic. Prostě v jeden okamžik přišly. Ať už se jednalo o významné objevy moderní vědy či vznosné filozofické myšlenky, většina nových věcí přišla jako blesk z čistého nebe.

Sice nepatřím mezi žádné velikány, něco podobného se ale stalo i mně. Naštěstí.

Minulý týden mě při poskytování rozhovoru s jistým časopisem na téma půsty a breathariánství došla jedna věc.

V článku, který paní redaktorka ve finále otiskla, se vcelku napřímo pustila do breathariánů. Z úhlu pohledu běžné populace vcelku opodstatněně. Breathariáni jsou velmi úzká skupina lidí, kteří z různých důvodů nepřijímají stravu. Ne dočasně, ale trvale. Prostě nejedí. Někteří z nich dokonce ani nepijí.

Z duchovního hlediska tomu rozumím. Dokonce je možné takový stav vysvětlit i rozumově – to za předpokladu, že odsunu způsob vnímání a fungování lidského těla z pohledu ortodoxní vědy a použiji řeč kvantové fyziky.

Na stranu druhou je mi ale jasné, že to nechápe většina světa. Nepochopení, nedůvěra, podezíravost – zesíleno fakty, že se objevili jedinci, kteří si na tomto principu založili docela výnosnou živnost. Horší ale je, že svými názory zmanipulovali svoje okolí a někteří z jejich stoupenců za toto sympatizování zaplatili životem.

A v případě slova „sympatie“ mi to došlo. Došlo mi, jak moc je sympatizování nebezpečné.

Podívám-li se na celou věc očima filozofie, budu vnímat sympatii jako souhlasnost s nedokonalostí. Protože se bavíme o lidské sympatii (nebo sympatizování), je tato činnost prorážením síly, která je zatížena pocitem nedokonalosti a již existující nedokonalost zesiluje… A tady je jádro problému. Sympatizováním dávám souhlas k tomu, aby se moje já vázalo na názory a činnost někoho jiného. Takto tedy i na první pohled nevinná aktivita lidí, kteří propagují svůj názor, směr, filozofii, hnutí…může způsobit lidskou tragédii v podobě podřízení vlastní vůle formou sympatizování a následně odklonu od činnosti svého vyššího já.

A to je průšvih.

Otázka tedy zní – jak se zbavit takového počínání, v lepším případě jak mu předejít?

Co takhle pustit ke slovu soucit? Ne ten lidský. Na mysli je soucit vyššího principu, náboženství mluví o božském soucitu. To je stav mysli, který zakotvuje naši pozornost v přítomném okamžiku a vybízí nás stvořit dokonalost.

Řečeno lidsky – sympatie je akce mého nižšího já, soucit pak vyššího já.

Neměli bychom neustále s někým sympatizovat. Je to škodlivé – vlastnímu zdraví, životu. Nesympatizujme. Vyjadřujme vnitřní souhlas s nějakým názorem nebo činem, ale ne sympatii.

Berme si příklad z lidí, kteří něco umí. Mohou nám svým životem ukázat cestu.

Sympatie nás ale zavede na scestí, odkud nemusí být návratu.

Soucit, který je projevem neosobní lásky, je cesta, po které bychom měli kráčet všichni. Pokud to ještě neděláme, jednou stejně budeme…