Sympatie nebo soucit?

Všichni velikáni lidské historie v různých oborech svorně prohlašovali, že ty důležité věci je napadly „náhodou“. Ne cíleně. Z ničeho nic. Prostě v jeden okamžik přišly. Ať už se jednalo o významné objevy moderní vědy či vznosné filozofické myšlenky, většina nových věcí přišla jako blesk z čistého nebe.

Sice nepatřím mezi žádné velikány, něco podobného se ale stalo i mně. Naštěstí.

Minulý týden mě při poskytování rozhovoru s jistým časopisem na téma půsty a breathariánství došla jedna věc.

V článku, který paní redaktorka ve finále otiskla, se vcelku napřímo pustila do breathariánů. Z úhlu pohledu běžné populace vcelku opodstatněně. Breathariáni jsou velmi úzká skupina lidí, kteří z různých důvodů nepřijímají stravu. Ne dočasně, ale trvale. Prostě nejedí. Někteří z nich dokonce ani nepijí.

Z duchovního hlediska tomu rozumím. Dokonce je možné takový stav vysvětlit i rozumově – to za předpokladu, že odsunu způsob vnímání a fungování lidského těla z pohledu ortodoxní vědy a použiji řeč kvantové fyziky.

Na stranu druhou je mi ale jasné, že to nechápe většina světa. Nepochopení, nedůvěra, podezíravost – zesíleno fakty, že se objevili jedinci, kteří si na tomto principu založili docela výnosnou živnost. Horší ale je, že svými názory zmanipulovali svoje okolí a někteří z jejich stoupenců za toto sympatizování zaplatili životem.

A v případě slova „sympatie“ mi to došlo. Došlo mi, jak moc je sympatizování nebezpečné.

Podívám-li se na celou věc očima filozofie, budu vnímat sympatii jako souhlasnost s nedokonalostí. Protože se bavíme o lidské sympatii (nebo sympatizování), je tato činnost prorážením síly, která je zatížena pocitem nedokonalosti a již existující nedokonalost zesiluje… A tady je jádro problému. Sympatizováním dávám souhlas k tomu, aby se moje já vázalo na názory a činnost někoho jiného. Takto tedy i na první pohled nevinná aktivita lidí, kteří propagují svůj názor, směr, filozofii, hnutí…může způsobit lidskou tragédii v podobě podřízení vlastní vůle formou sympatizování a následně odklonu od činnosti svého vyššího já.

A to je průšvih.

Otázka tedy zní – jak se zbavit takového počínání, v lepším případě jak mu předejít?

Co takhle pustit ke slovu soucit? Ne ten lidský. Na mysli je soucit vyššího principu, náboženství mluví o božském soucitu. To je stav mysli, který zakotvuje naši pozornost v přítomném okamžiku a vybízí nás stvořit dokonalost.

Řečeno lidsky – sympatie je akce mého nižšího já, soucit pak vyššího já.

Neměli bychom neustále s někým sympatizovat. Je to škodlivé – vlastnímu zdraví, životu. Nesympatizujme. Vyjadřujme vnitřní souhlas s nějakým názorem nebo činem, ale ne sympatii.

Berme si příklad z lidí, kteří něco umí. Mohou nám svým životem ukázat cestu.

Sympatie nás ale zavede na scestí, odkud nemusí být návratu.

Soucit, který je projevem neosobní lásky, je cesta, po které bychom měli kráčet všichni. Pokud to ještě neděláme, jednou stejně budeme…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *