Slzy

Slzy jsou projevem našich emocí.
Známe je všichni.
A téměř všichni se za ně stydíme.

V dnešní společnosti typické přebujelým egem jsou emoce nežádoucí.
Důležitý je úsměv a neustálá snaha tvářit se pozitivně. Zapadneme tím do kolektivu a všichni budou šťastní, že všechno funguje.

Skutečně je tomu tak?

Slzy jsou projevem emocí – pozitivních i negativních. A emoce je něco, co má energii. Velkou energii.

Slzy smutku vyjadřují nesouhlas nad nespravedlností spáchané na našem malém Já. A tato forma odporu se šíří všemi směry. Pláč způsobený hněvem proto ubližuje nám i celému okolí.

Naštěstí ale existují i slzy štěstí. Ty mohou navíc odrážet naši touhu. Když ji zbarvíme nadějí, jsou pak jako perly nabité duhovou energií, která osvětluje cestu, po které kráčíme.

Vítám každou situaci, kdy moje děti pláčou.
Jejich slzy mi říkají, kterým směrem bych se měl ubírat.

Vítězství nad zlem

Většina z nás je zvyklá mstít se za křivdy, která nám byly učiněny.
Dostaneme facku?
V pořádku, vrátím dvě.
Snažíme se zvítězit nad svými nepřáteli pomocí prostředků, které byly použity na nás.

Stále nám, společnosti, nedochází, že není možné přemoci pomluvy pomluvami, nadávky jinými nadávkami a zlo další zlomyslností.

Jakmile se snížíme na úroveň toho, co sami chceme potlačit, automaticky roztáčíme kola zákona odplaty.

Já tobě, ty mě.
Neustále dokola.
Nikdy to nekončí.

Líbí se mi starý příběh o třech meditujících jogínech.
Jednoho dne kolem nich někdo šel každému z nich dal facku.

První jogín vyskočil a hned mu ji vrátil.
Druhý se krátce zamyslel, vše rozdýchal a meditoval dál.
Ten třetí si ani nevšiml, že nějakou dostal a meditaci vůbec nepřerušil.

Vždy byli, jsou a budou mezi námi lidé, které nic nezastaví. Jdou za svým cílem a neexistují překážky, které by je zlomily.

Na duchu ani na těle.

Jejich vědomí se nachází v jiných sférách.
Vědí, že platí určité zákony a řídí se jimi.
Vědí, že doba Mojžíšova, kdy platil zákon „Oko za oko, zub za zub“, je dávno pryč.
Tito lidé přesunuli svoji pozornost na Nový zákon a věří, že platí Ježíšova přikázání.

Díky, Václave Havle, za příklad, který jsi nám všem dal.

Léčit nebo uzdravit?

Mám zdravotní problém?
Hurá za lékařem.

Lékař léčí.
Koukne se, zeptá se, změří, analyzuje.
Přemýšlí a předepíše léčebný postup včetně užívání medikamentů.
Jeden pacient za druhým. Desítky případů denně.

Vznešená profese. Alespoň nám to v průběhu dospívání takto říkali.
Pomáhat lidem v nouzi nejvyšší. Kdo jiný než lékař studovaný dlouhá léta a s rozsáhlou praxí navíc může vyřešit náš zdravotní problém?

Jsem nešťastný z přístupu lékařů k pacientům.
Řeší příliš mnoho případů každý den na to, aby se každému mohli věnovat s dostatečnou péčí.

A systém je navíc tlačí k tomu, aby léčili.
Léčí, léčí a léčí.
Ale kolik lidí se uzdraví?

Pravda – ne každý se chce uzdravit. S rozvíjející se civilizací se objevil nový „sport“. Léčit se.

Obdivuji lékaře, kteří mají snahu nás – běžné smrtelníky – i uzdravovat. Fandím těm lékařům, které ještě nezlomila monstróznost farmaceuticko-medicínského komplexu a dál se snaží na své pacienty se usmívat. A je mi líto těch, kteří se stali součástí neveselých statistik v oblasti úmrtnosti. Ty říkají, že průměrný věk lékaře je o 15 let nižší než u běžné populace.

Není fér jít studovat lidské zdraví a dožít se toho, že se pravděpodobně nedožiji ani průměrného věku.

Cogito ergo sum?

Počátkem padesátých let minulého století pronesl slavný lékař Albert Schweitzer v jednom z rozhovorů pro média památnou větu. Na otázku, v čem lidé nejvíce chybují, odpověděl: „Lidé prostě nepřemýšlí“.

Měl hlubokou pravdu. Za předpokladu, že pravda může být hluboká.

Rene Descartes by určitě souhlasně kýval hlavou. Jeho památný výrok „Myslím, tedy jsem“ měl ale jiný záměr a s tím i bohužel nedozírné následky na vývoj celého lidstva po budoucích několik set let. Vštěpil nám totiž smutnou myšlenku, že podstata našeho bytí je determinována myšlením. Pasoval tím mozek člověka na absolutní vrchol evolučního žebříčku.

V prehistorických dobách jsem jako student na přednáškách evoluční biologie a paleontologie souhlasně kýval hlavou nad moudrostí těchto slov ve snaze naladit se na interdisciplinární formu studia.

Systém nás ale zapomněl naučit, že rozum používající ke své činnosti mozek není jediným aktérem, který rozhoduje o našem životě. A už vůbec ne o bytí samotném.

V pokročilejším stadiu vývoje vlastní individuality bychom měli pochopit, že smysl života nespočívá v projevu vnější činnosti vlastního rozumu.

Rozum se neumí projevovat láskou. Ani soucitem.

Rozum není schopen vyprodukovat pravdu. Nebo dokonalost.

Vesmír se vyvíjí. Planeta se vyvíjí. Člověk se vyvíjí.

Vše kolem nás je v pohybu a jde vpřed.

Přijde doba, kdy si lidstvo jako celek uvědomí, že význam slov „Cogito, ergo sum“ je minulostí. Sice součástí naší identity, ale z hlediska vývoje dalekou minulostí.

Těším se na světlo, které to přinese.