Úcta

V posledních letech zažíváme neuvěřitelný boom celé civilizace a jejich výdobytků. Všechno se zrychluje – přenos informací, pracovní nasazení, tvorba stresu, rozvoj různých chorob. I přes snahu moderní medicíny prodlužovat náš život kráčíme rychleji do hrobu. Neumíme (a ani nechceme) zpomalit.

Není proto čas zamýšlet se na „drobnostmi“ jako je například úcta.
Úcta k životu, zdraví, rodině,  práci druhých, k sobě samým.
Přitom je to jeden ze základních postojů, který jsme schopni všichni objevit ve svém nitru.

Cítit úctu znamená na chvíli se zastavit a uvědomit si existenci – tady a teď.

Nejvíce úcty projevují malé děti.
Žijí ve světě obklopené tajemstvím, která chtějí odhalovat. Každý okamžik jejich života přináší různá překvapení, nad kterým zůstávají v úžasu stát.
Život pro ně není samozřejmostí.

Pro dospěláky je samozřejmostí vše.
Kde je samozřejmost, není úžas. Bez něj nemůžeme projevit úctu.
A s tím přichází stagnace.

Buďme dospělými se srdcem dítěte – neztratíme nic, získáme všechno.

Kam kráčíš, národe?

Obklopují nás různé „pravdy“.
Z jedné z nich se dnes v oblasti zdraví stalo klišé – „Jsme to, co jíme“. Kus pravdy v tom samozřejmě je. Naše tělo není složeno z ničeho jiného než z toho, co mu dáváme každý den v podobě jídla a tekutin.

Všichni to víme.
Evidentně si to ale uvědomuje pouze „hrstka vyvolených“, kteří tuto pravdu skutečně pochopili a řídí se jí.
Světové statistiky mluví o 20 – 30% západní části populace.

Ten zbytek se úspěšně likviduje.
Z úhlu nezávislého pozorovatele, který kouká na Matičku Zemi ze shora, by se mohlo zdát, že tato většina trpí masochistickými sklony. Za každou cenu se snaží zlikvidovat.
A dělají to úspěšně.

Jenom v ČR je evidováno necelých 700 000 cukrovkářů – převážná většina z nich se k tomuto stavu projedla a propila. Přes 300 000 dalších „trpělivě“ čeká, až se u nich tato choroba rozvine. Více než dva a půl milionu alergiků. A přivádíme na svět další a další.

Zdravý rozum není schopen pobrat, co vede lidi k těmto dlouhodobým systematickým sebevraždám.
Možná se nemáme se rádi.
Nebo tu už nechceme tu být.

Víme, kam kráčíme?
Nadvláda žaludku nad rozumem nás přivádí do hrobu.

Funkční svět

Moderní doba nám v oblasti potravinářství přinesla převratný objev – potraviny upravené tak, aby se tvářily zdravě. Respektive zdravěji než zdravě.

Téměř každá chemicky neupravená potravina totiž může být považována za zdravou. Na tom se ale moc nevydělá. Proto je potřeba vyrobit ještě zdravější.

„Vezmeme“ tedy jakoukoli potravinu a přidáme do ní nějakou látku, o které se tvrdí, že podporuje naše zdraví. Třeba vitamín. Nebo minerál. Popřípadě cokoli jiného. Za běžných podmínek by se tyto složky neměly šanci vůbec potkat – dnes ale tvoří nerozlučná partnerství.

Nějaký chytrolín je nazval funkčními potravinami.

Údajně navyšují biologickou hodnotu jídla a mohou působit jako prevence před vznikem různých onemocnění. To tvrdí zdravá logika.

Pak přišel jinej chytrolín a prohlásil, že jídlo nemůže ovlivňovat naše zdraví, tedy nemůžeme mluvit o žádné prevenci. Tak káže moderní zákon.

Ale funkční potraviny se vyrábějí dál. A stále ve větším množství.

Sice se už nikde nedočteme, jaká je jejich výhoda, ale tvářit zdravě se umí. Navíc skvěle tahají peníze z kapes. Nejen nás, konzumentů, ale i firem, které investují do jejich výroby a výzkumu.

Moderní doba je zajímavá – legislativa jde jedním směrem, praxe opačným.
Kam se vydáme my?

Výchova dětí

Jako společnost kráčíme určitým směrem. V globálním měřítku a dlouhodobém pojetí  naštěstí vpřed.
Pomalu, ale jistě.
Rychlost tohoto postupu se odvíjí od několika faktorů – jedním z nejvýznamnějších je způsob výchovy našich dětí. Má to svoji logiku. Děti jsou naší budoucností. Vyplatí se jim proto věnovat zvýšenou pozornost.
Dodnes si vzpomínám na své dětství, kdy jsem jako mladý amatérský filatelista sbíral prvorepublikové známky, na nichž tatíček Masaryk choval v náručí dítě se slovy „Měj úctu k duši dítěte“.
Hluboké moudro, které by se mělo nesmazatelně vrýt každému rodiči do paměti a stát se pilířem při výchově vlastních dětí.
Problémem (nejenom) dnešní společnosti je, že svoje děti nevychováváme.
Pouze je poučujeme.
A v takovém případě mluví vždy naše ego. Dítě neuslyší sebechytřejší argumenty. Vnímá jen energii řečníka.
Vychovávat můžeme pouze tím, že půjdeme vlastním příkladem.
A dokud toto neuděláme, budeme to stále jenom my, kdo brzdí pokrok nejen nás samotných, ale i vlastních dětí a celé společnosti.