Talent

Všichni přicházíme na tento svět se základní výbavou. Kromě holého zadku si přinášíme i spektrum vlastností daných nám do vínku našimi rodiči.

Díky Bohu jsme každý jiný – v opačném případě by na tomto světě vůbec nebylo veselo.

Rozdíly mezi námi ale vyvolávají závist. Jeden je lepší než druhý a ten je vyvinutější než další. Ego si vždy rádo smlsne na emocích, které při těchto reakcích vznikají.
Nejlépe se krmíme pomlouváním úspěšných. Konkrétně těch, kteří se na pomyslný vrchol vyšplhali vlastní pílí a dlouholetou poctivou dřinou.

Jakmile přestanou stačit argumenty typu „má lepší podmínky“ nebo „je v tom jenom štěstí“, vytáhneme z rukávu skryté eso. Talent. Není nic jednoduššího než odsoudit úspěšného jedince tím, že má talent a vše dostal zadarmo.

Nechodí po Matičce Zemi nikdo, komu by pro dosažení absolutního úspěchu spadlo vše samo do klína. Vezmeme-li na paškál kohokoli, kdo dosáhl ve svém oboru úspěchu, nenajdeme žádnou výjimku, která by vše získala a udržela dlouhodobě bez absolutního zaměření a dřiny.

Je neodiskutovatelným faktem, že talent je dar. Něco, s čím se narodíme. U někoho z nás se projeví už v dětství, někdo jej musí pracně odkrývat.
Každý máme talent.
Mnozí bohužel nikdy nezjistí, kde se v nich tato „mrška“ ukrývá.

Ti, kteří se propracovali k realizaci svého talentu, museli použít něco, co dáno neměli – motivaci. Ale ani ta nám nezaručí, že někam dojdeme. Motivace sama o sobě má nulovou hodnotu, když nemá dostatek paliva v podobě touhy. Tu potřebujeme k tomu, abychom zvedli zadek ze židle a začali vyvíjet aktivitu. Přesně tu aktivitu vedoucí k odkrytí a průběžného posilování daného talentu. A to je přesně to, co odlišuje úspěšné od neúspěšných.

Mít talent nestačí. Bezpočet studií zaměřených na odhalování tajemství úspěšných lidí toto prokázalo – talent v celkovém kontextu zaujímá zanedbatelný zlomek ze všech faktorů vedoucích k úspěchu v jakékoli oblasti lidského konání. Chceme-li dosáhnout čehokoli, co si usmyslíme, je potřeba v sobě probudit touhu.

Mluví se o nás jako o Homo sapiens. Označení „člověk moudrý“ nás předurčuje k tomu, že jsme ovládáni mozkem, ve kterém sídlí rozum.
Mnohým lidem na celé planetě přináší tato poslední věta velké zklamání – Homo sapiens je omyl. Naše životy ovládají touhy, které s rozumem nemají nic společného. Otázka ale je, zda je to špatně – bez emocí by se nemohl projevit talent všech velikánů, kteří byli a jsou hybným motorem celého vývoje.

Vítězové a poražení

Lidé mezi sebou vždy válčili.
Podobně jako zvířata.
Od okamžiku, kdy jsme se pasovali na Homo sapiens, se boje zintenzívnily a byly stále vychytralejší a podlejší.

Přitom všichni si přejeme mír. A klid. Chceme se bavit a užívat si, ne se zabíjet.
Celá historie lidstva zná ale pouze dvě skupiny lidí – vítěze a zapomenuté poražené.
Smutné je to, že se vzájemně zabíjíme na mnoha úrovních. Nestačí nám už klasické zbraně, které ukončí život v jednom okamžiku. Dobře výdělečné je zabíjet pomalu a nenápadně. A nejlépe většinu celé planety, aby se taková činnost vyplatila.
Co se tak zaměřit na jídlo?
Povolíme konzumaci alkoholu. Všichni víme, že škodí zdraví. Ale prodávat jej oficiálně s požehnáním úřadů vlastně znamená, že neškodí.
Nechce se nám vyhazovat potraviny s prošlým datem spotřeby? Nemusíme. Přelepíme etikety, nikdo to nepozná. A když náhodou pozná a oznámí, zaplatím pokutu v podobě pár drobných. Lidi jsou naštěstí hloupí a budou nakupovat dál – jedna malá aférka jim nenasměruje zadek na jiné místo, kde prodávají poctivě. Zvyk je přece železná košile.

Člověk je tvor mlsný. Upravme složení polotovarů tak, aby se na nich vytvořila chuťová závislost – párky bez masa, kečupy bez rajčat, marmelády bez ovoce…nacpeme ochucovadly, zakonzervujeme posypovou solí a napumpovaný bankovní účet rád překřičí slábnoucí hlásek svědomí, které káže spravedlnost a rovnost.

Jíme všichni – ne ale vždy to, co si sami vypěstujeme. Jistotu v koupi kvalitních potravin nemají ani ti, co se nás snaží systematicky likvidovat.
Kde je tedy hranice mezi vítězi a poraženými?

Snídaně

Budím se.

Dnes bude super den.

Táta byl včera v televizi a všichni se u toho bavili.

Nechápu proč – byla to nuda.

Ale mluvili o jídle, tak se těším na snídani.

Máma má míchaná vajíčka.

Chci je taky.

Dostanu chleba se sojovou pomazánkou.

Kousnu si a vyplivnu jej tátovi do talíře. Směju se.

Táta ne. Tváří se přísně.

Včera s pánem v televizi mluvili o tatrance.

Tu chci taky. Vyplivnu druhé sousto a začnu brečet.

Táta se rozčílí a podá mi okurku. Prý je zdravá.

Brečím ještě víc. Chci tatranku.

Odlezu k misce, kde má pes granule. Začnu je jíst.

Táta mi dá na zadek.

Řvu.

Táta mluví s mámou o pánovi z televize. Prý chtěl neustále tatranku – když ji nedostane, bude vychromnělej.

Nevím, co to znamená.

Tak řvu ještě víc.

Odbatolím se k misce, kde má pes vodu. Začnu ji pít.

Táta mi dá znovu na zadek.

Zase řvu a zvyšuju hlas.

Táta je silně nervózní.

Chci tatranku.

Strčí mi do pusy chleba se sojovou pomazánkou.

Utíkám na WC, nakloním se nad mísu a spláchnu. Ostříkne mě voda. Směju se. Je to paráda.

Teď řve táta i máma.

Dostanu od táty na zadek.

Máma mě jde převléct. Táta sedí u snídaně a drží se za hlavu.

Asi bude vychromnělej.

Měl by si dát tatranku.

Potřeba nebo touha?

Trpíme úžasnou schopností si neustále na něco stěžovat. Na zdraví, nedostatek financí, politickou situaci, rodinné vztahy, globalizaci… Vždy se něco najde. Svým způsobem je věcí každého z nás, co si myslíme a na co si stěžujeme – je to přece jenom náš život.

V konečném důsledku je smutné vědět, že existují bolestně jednoduchá řešení na jednotlivé situace a nic s nimi neudělat.

Se zájmem sleduji, jak se v dnešní době cena vajec šplhá do nebes. Evropská unie přikázala chovatelům slepic zajistit lepší životní podmínky v podobě větších klecí a zákon akce a reakce na sebe nenechal dlouho čekat.

Při posledním nákupu v supermarketu si za mnou stojící paní velmi nahlas stěžovala, že nehodlá kupovat vejce za šest korun. Prostě na to nemá a tuto cenu nebude akceptovat.

V košíku měla pivo, kofolu, tavený sýr, tři rohlíky a margarín.

Někdy se vyplácí vystát si dlouhou frontu – takto investovaný čas umožní nahlédnout do způsobu uvažování populace, která se nechá vláčet okolnostmi.

A kdo za to všechno může? Na koho ukážeme prstem?

Viníkem takové situace není nikdo jiný než neschopnost rozlišit při nakupování touhu od skutečné potřeby. Jak jednoduché…