Snídaně

Budím se.

Dnes bude super den.

Táta byl včera v televizi a všichni se u toho bavili.

Nechápu proč – byla to nuda.

Ale mluvili o jídle, tak se těším na snídani.

Máma má míchaná vajíčka.

Chci je taky.

Dostanu chleba se sojovou pomazánkou.

Kousnu si a vyplivnu jej tátovi do talíře. Směju se.

Táta ne. Tváří se přísně.

Včera s pánem v televizi mluvili o tatrance.

Tu chci taky. Vyplivnu druhé sousto a začnu brečet.

Táta se rozčílí a podá mi okurku. Prý je zdravá.

Brečím ještě víc. Chci tatranku.

Odlezu k misce, kde má pes granule. Začnu je jíst.

Táta mi dá na zadek.

Řvu.

Táta mluví s mámou o pánovi z televize. Prý chtěl neustále tatranku – když ji nedostane, bude vychromnělej.

Nevím, co to znamená.

Tak řvu ještě víc.

Odbatolím se k misce, kde má pes vodu. Začnu ji pít.

Táta mi dá znovu na zadek.

Zase řvu a zvyšuju hlas.

Táta je silně nervózní.

Chci tatranku.

Strčí mi do pusy chleba se sojovou pomazánkou.

Utíkám na WC, nakloním se nad mísu a spláchnu. Ostříkne mě voda. Směju se. Je to paráda.

Teď řve táta i máma.

Dostanu od táty na zadek.

Máma mě jde převléct. Táta sedí u snídaně a drží se za hlavu.

Asi bude vychromnělej.

Měl by si dát tatranku.

Potřeba nebo touha?

Trpíme úžasnou schopností si neustále na něco stěžovat. Na zdraví, nedostatek financí, politickou situaci, rodinné vztahy, globalizaci… Vždy se něco najde. Svým způsobem je věcí každého z nás, co si myslíme a na co si stěžujeme – je to přece jenom náš život.

V konečném důsledku je smutné vědět, že existují bolestně jednoduchá řešení na jednotlivé situace a nic s nimi neudělat.

Se zájmem sleduji, jak se v dnešní době cena vajec šplhá do nebes. Evropská unie přikázala chovatelům slepic zajistit lepší životní podmínky v podobě větších klecí a zákon akce a reakce na sebe nenechal dlouho čekat.

Při posledním nákupu v supermarketu si za mnou stojící paní velmi nahlas stěžovala, že nehodlá kupovat vejce za šest korun. Prostě na to nemá a tuto cenu nebude akceptovat.

V košíku měla pivo, kofolu, tavený sýr, tři rohlíky a margarín.

Někdy se vyplácí vystát si dlouhou frontu – takto investovaný čas umožní nahlédnout do způsobu uvažování populace, která se nechá vláčet okolnostmi.

A kdo za to všechno může? Na koho ukážeme prstem?

Viníkem takové situace není nikdo jiný než neschopnost rozlišit při nakupování touhu od skutečné potřeby. Jak jednoduché…