Daň z tuku

Nedávno jsem v tisku zaregistroval článek poukazující na fakt, že každý druhý čech je obézní. Na tom není nic zvláštního, o rostoucím trendu nárůstu nadváhy v naší populaci
se hovoří už dlouhá léta. Zaujala mě ale informace, že by celkové snaze o podporu procesu redukce nadváhy mohla pomoci daň z tuku.

Při přečtení této informace se mi doslova zastavil dech. Ne snad ani z toho důvodu, že by se mohlo jednat o převratnou změnu ve zdraví nás všech. Zarazil mě především
způsob uvažování toho jedince či skupiny “statečných”, kteří byli schopni takovou myšlenku vyprodukovat a odevzdat médiím.

Při zamyšlení se nad potenciálním výsledkem realizace takového procesu se musí otevřít velmi zajímavá budoucnost: Zvýšíme spotřební daň potravinám s obsahem tuku nad určitou hranici. Jídlo tak zdraží, což se nebude líbit všem, kteří jsou vlastní ekonomickou situací tlačeni k nákupu levnějších potravin. Ručička vah zákona nabídky a poptávky se přikloní k touze spotřebitele koupit levnější potravinu, ale samozřejmě takovou, aby splňovala především chuťové požadavky. Není se čemu divit – většina z nás se převážnou většinu svého života potácí v zajetí vlastní chuti, nutriční hodnota potravin je v žebříčku pořadí na mnohem nižších pozicích.

V tomto okamžiku si zamne ruce výrobce potravin, kterému do klína spadne “tlupa” nových zákazníků, protože ON je TEN, který potraviny vyrábí, a uvede na trh novou generaci téhož výrobku, pochopitelně se sníženým obsahem tuku.
Až tak jednoduché to ale na první pohled není, protože tuk je v jídle nositelem senzorických vlastností a bude potřeba jej něčím nahradit.

Podívejme se tedy na to, jaké možnosti nám potravinářská legislativa při výrobě potravin nabízí. V nepřeberném spektru aditiv vybereme z nějaké vhodné želírující látky, přimícháme stabilizátor, menší (anebo raději větší?) množství zvýrazňovače chuti.
Příliš mnoho aditiv?

Že by se mohl rozmazlený spotřebitel leknout a výrobek nekoupit, protož působí příliš „uměle“? Žádný problém, máme možnost přidat pár vitamínů nebo minerálních látek. To jsou skutečná esa v rukávu výrobců potravin, kterými zmanipulují úhel pohledu potenciálního zákazníka na rádoby zdravou poživatinu.

Výsledek?

Potravina se sníženým obsahem tuku s navýšeným množstvím nutričních látek neboli funkční potravina jako “vyšitá” (chtěl jsem napsat jako “vyšinutá”, možná by takové označení bylo mnohem více vypovídající. Za jistým způsobem “vyšinutého” ale považujme člověka, který toto všechno ví,  přesto si potravinu koupí a sní).

Cenově velmi dobře dostupná, tváří se zdravě, navíc atraktivní obal se přímo podbízí k tomu, abychom sáhli právě po této variantě.

Chmurná budoucnost?

Ani ne, spíš krutá realita současné doby, pokud odmyslíme daň z tuku, která zatím zavedena ještě není.

Chápu, snadno se kritizuje, ale co s tím vším? Jak se na legislativní úrovni seriozně poprat s problémem rozšiřující se nadváhy, když víme, že hlavní příčinou je nadbytek cukrů a tuků ve stravě?

Proč tedy takovou daň nezavést? Odpovězme si další otázkou: Vyřeší to něco?

Obávám se, že nejlevnější a současně nejrozumnější (nebo naopak – nejrozumnější a nejlevnější…je to vcelku jedno, podstatný je stejně finální výsledek) je NAUČIT lidi, po jakých potravinách se v  konečném důsledku vyplatí sáhnout přednostně. Vždy to bude u většiny populace o hledání nejvýhodnějšího poměru cena:kvalita. Už pouhé přečtení si etikety a rozhodování se na základě informací zde uveřejněných a ne atraktivity obalu či toho, co nám do mozkových závitů naservíruje reklama na výrobek, způsobí posun v myšlení nás – masy lidí, kteří hýbeme se zákonem nabídky a poptávky.

Takový posun pak může způsobit, že NENÁSILNOU formou přinutíme výrobce produkovat mnohem zdravější potraviny.Gándhí či matka Tereza by z nás pak měli radost – změnit svět nepoužitím násilí, co může být krásnější??