Škola zdravého vaření

Dostal jsem od života skvělou možnost sledovat vývoj stravovacích návyků naší společnosti v její moderní historii – tedy posledních více než dvacet let. Navíc se přibližně polovinu této doby potýkám s praktickou výzvou formovat myšlení a s ním i související stravovací návyky lidí na mnoha školeních a kurzech. V podstatě není nic ideálnějšího pro rozvoj osobnosti než si pomyslně vyhrnout rukávy a začít se prodírat problémy reálného života, protože jedině tak je možné získat skutečný obrázek o tom, jaká je opravdová skutečnost nezkreslená jakýmikoli teoriemi.

V oblasti výživy a přístupu lidí k vlastnímu zdraví jsem dospěl k zajímavému zjištění. Navíc ne jednomu, ale hned několika, které rozbouraly paradigma diktovaného médii a více či méně odbornou literaturou.

Trendem posledních několika let je enormně zvýšený zájem populace o zdraví. Neustále roste nabídka nových potravin, dramaticky se zvyšuje počet poradců v této sféře a současně se stále rychleji zvyšují počty jedinců postižených civilizačními chorobami, za které odpovídá takzvaný zdravý životní styl.

Protože každá ryba smrdí od hlavy, je jasné, že na vině jsou pouze a jenom takto postižení jedinci, kteří evidentně musí někde dělat chybu, respektive hned několik, a navíc se jich po určitou dobu držet jako klíště.

Zjistil jsem, že jedna z velmi často páchaných chyb je neschopnost vařit zdravě. Pozor, nezaměňujme toto s neschopností vybírat si vhodné potraviny nebo upravit stravovací režim tak, aby vykazoval správné nutriční a energetické charakteristiky. Mluvíme přímo o přípravě potravin v domácí kuchyni, která tvoří nadpoloviční objem příjmu potravy většiny lidí.

Je skutečně zajímavé, že populace je dnes poměrně kvalitně proškolena v oblasti schopnosti nakoupit kvalitní potraviny. Jak s nimi ale v kuchyni pracovat tak, aby výsledek hrál ve prospěch jejich zdraví, silně vázne. Při skládání kompletního obrázku o realitě trhu není možné si nevšimnout, že jedny z nejvyhledávanějších slov na internetu jsou recepty. Totéž platí i v oblasti prodeje knih, kde mezi tradiční tahouny patří kuchařky různé kvality, nebo sledovanosti televizních pořadů natáčených v kuchyni.
S potěšením tak musím konstatovat, že jsem přijal další výzvu v oblasti formování trhu a kromě obvyklých školení, kurzů a konzultací se vydal i cestou praktického vaření, při kterém se snažíme spojit do jednoho funkčního celku dvě přímo související oblasti – know-how v oblasti zdraví a zručnost při práci v kuchyni. Vařit chutně umí kdekdo. Ne nadarmo existuje přísloví „Láska prochází žaludkem“ – pokud se nám podaří v pomyslném vývoji postoupit na úroveň, kdy sladíme do rovnováhy emočně podbarvený hlas nenasytného žaludku toužícího po chutích a rozvážné uvažování racionality vycházející z oblasti mozku, můžeme si být vědomi, že jako kuchaři kráčíme po správné cestě.

Na www.skolazdravehovareni.cz uděláme první společný krok tím správným směrem.

Dětská obezita

Celkový počet dětí s nadváhou neustále roste. Žádná novinka a nic překvapujícího – všichni máme možnost sledovat tento trend. Statistiky dokonce říkají, že za posledních 20 let se jejich množství ztrojnásobilo.
Rodičům to evidentně nevadí. Možná to zní divně – mít obézní dítě a nelámat si s tím hlavu – ale pokud by to dospělákům skutečně nebylo jedno, začali by tímto směrem vyvíjet jakoukoli aktivitu vedoucí ke zlepšení situace.
Existuje efekt sociální nápodoby. Ten říká, že když ke zdravému životnímu stylu nebudou mít vztah sami rodiče, kteří jsou živoucími vzory svým ratolestem, budou jejich děti kráčet stejným nebo podobným směrem.
Stále častěji se ozývají hlasy požadující navýšení počtu hodin tělocviku na základních školách. Krok logický, s velkým otazníkem ale zůstává, co může změnit jedna požadovaná hodina pohybu týdně navíc.
Úředníci musí za daně, které platíme na jejich existenci, vykazovat nějakou činnost.
Docela by se hodilo, kdyby jejich aktivity šly tím správným směrem. Třeba zrušit prodejní automaty na kolové nápoje a sladkosti, které velmi úspěšně okupují většinu základních škol. Krok, který zasáhne do poměru příjmu a energie podstatně jinou měrou.

Čínská studie

Každý den se v médiích objevují výsledky nových vědeckých studií, které jsou prováděny za účelem odhalení roušky tajemství lidského zdraví. Tím, že vlastní nálepku „vědecká studie“ a navíc je média přebírají pro zveřejnění ne vždy v plném znění a souvislostech, dochází často k jejich špatnému pochopení.

Typický příklad: V tisku se dočteme, že vědci prokázali vliv nějaké látky na podporu imunitního systému. Řekneme si – hurá, začneme tuto látku užívat a nebudeme nemocní. Tento zkratový způsob uvažování je naprosto běžný.

Nepátráme po dalších informacích, které by nám otevřely obzor při poznávání nové skutečnosti. Neřešíme, jak dlouho výzkum probíhal, s kolika účastníky, v jakých geografických podmínkách – toto všechno jsou naprosto klíčové informace vedoucí k tomu, aby výsledky studie mohly být aplikovatelné na co nejširší populaci.

Informační věk, ve kterém žijeme, rychlostí blesku distribuuje jakékoli nové poznatky a jejich nesprávná interpretace pak způsobuje to, čemu říkáme dogmata. Zajímavý je ale i úhel pohledu vědců, jejichž práce stojí za těmito studiemi. Velmi často vstupuje do jejich vzájemné komunikace ego a principy ryzí vědy pak jdou stranou.

Relativně nedávno obletěla svět publikace pod názvem „Čínská studie“. Tato shrnuje výsledky téměř čtyřicetiletého výzkumu prováděného v různých částech celé planety a na vědeckém pozadí odhaluje to, co mnozí buď věděli nebo alespoň tušili – tedy jak moc se strava podepisuje na lidském zdraví. Zajímavé na celé situaci kolem tohoto moderního vědeckého fenoménu jsou komentáře mnoha vědců, kteří sami či na požádání hodnotí výsledky dlouholeté snahy tvůrců této studie. Tak jako vždy se svět rozdělil na dva tábory.

Konstruktivně uvažující jedinci jsou nadšeni z výsledků, které jsme dostali k dispozici. Kde je bílá, musí být i černá – opozice skládající se z otitulovaných individuí se neustále snaží různými způsoby napadat a zpochybňovat relevantnost vědecky prokázaných věcí. Pojem věda má svoje základy ve vědění, ne doufání nebo domnívání se. Abychom se jako společnost posouvali vpřed, je potřeba o jednotlivých faktech pochybovat, protože pouze pochyby vyvolávají další otázky vedoucí k progresi.

Zajímavé na celé věci ale je, že nejvíce výsledky této studie, která ve svém rozsahu na světě nemá obdoby, potírají dvě skupiny vědců: Ti, kteří se nikdy žádných studií neúčastnili (tedy prezentují pouze vlastní domněnky), a nebo takoví, jejichž studie byly o poznání menší a ve výsledku s nižší vypovídající hodnotou (tedy prezentují pouze vlastní ego).

Když se dva perou, třetí se směje. Smutné na tomto přísloví je, že tím třetím jsme my – běžná populace, která by si z takových studií měla odnášet něco praktického do vlastního života. Pouhé akademické bádání svět nezmění. A když se k nám, obyčejným smrtelníkům, dostávají zkreslené a egem podbarvené informace, z čeho pak vybírat?

Má detoxikace význam?

Jedním z fenoménů moderní doby v oblasti zdravého životního stylu je snaha nabídnout co nejzajímavější možnosti detoxikace. Svým způsobem je to vcelku logické. I přesto, že se všude cituje pojem zdraví a my tak získáváme dojem, že koupí nějakého výrobku či služby skutečně pro své zdraví něco děláme, naše těla v sobě hromadí stále větší množství různého odpadu.
Na vině není ani tak kvalita toho, za co utrácíme peníze, ale především naše neschopnost kontrolovat vlastní emoce. Jsou to především naše touhy, které si umí v oblasti stravování a pitného režimu velmi úspěšně vyhodit z kopýtka.

K čemu tak dochází?

Čím více jíme, tím menší prostor dáváme celému trávicímu traktu, aby vše důkladně zpracoval. Místo toho, abychom dodržovali pravidla střídmosti a pravidelnosti, žaludek nás neustále tlačí k dalším a dalším dávkám. Zanášíme tak střeva nestrávenou potravou, nedáváme prostor vylučovacímu systému vše uklidit.
Naše útroby po určité době takového způsobu života začínají silně připomínat žumpu. A protože v žumpě nikdy nenajdeme nic zdravého, nemůžeme ani čekat, že v našem těle tomu bude jinak.
Střídmost a zdravý selský rozum není posledních několik tisíc let zrovna v módě, na scénu proto nastupují zachránci v podobě rozličných čistících metod. Člověk je naštěstí tvor vynalézavý, revolučních způsobů detoxikace bude vždy dostatek – když to nejsou zrovna extrakty z různých bylin, lepíme na sebe náplasti. Jakmile nás omrzí cpát se vlákninou, pořídíme si vaničku s vodou a solí.

Dokud bude z těla co odstraňovat a čistit, budou se objevovat převratné a zázračné možnosti. Přichází tak na scénu filozofická otázka: Být či nebýt? Mají takové metody smysl? Z žumpy do čistoty a pak zase zpátky?

Praxe ukazuje, že mají.

Stojí sice peníze, mají omezené schopnosti a nejsou a nikdy ani nebudou kompletním řešením problému. Jako pomůcka, kterou vložíme do správných rukou, může ale posunout naše zdraví o malý kousek vpřed.

Hledači dokonalosti moc dobře vědí, proč neplýtvat energií na práci s těmito výdobytky moderní doby. Proč se za drahé peníze snažit dostat z těla pouze něco a o tom zbytku se tvářit, že vlastně neexistuje, když jsou postupy, jak se zbavit úplně všeho? Známe je už dlouhá tisíciletí, jsou otestovány praxí a životem, nemusíme na ně šetřit a doufat, že možná budou fungovat.

Pořád stejná písnička – ach ty lidské emoce.

Jak (ne)nakupovat

Není nic překvapivého na zjištění, že prodejci na potravinách pozměňují data spotřeby. Logika ekonomického zákona „Přežívají jen ti nejsilnější“ jim podsouvá zkažené myšlenky typu „přelep etiketu, nikdo to nepozná“.

Jako populace nemáme chuť vůbec se pozastavit nad tím, že se toto děje – hranice otrlosti většiny z nás se evidentně posouvají neustále dál.

Ani už nejsme zaskočeni, že pro pár korun je schopen si prodejce pokazit jméno. Lidská paměť je krátká a pokuty nízké.

Na pováženou je ale fakt, že jsme stále ochotni takové výrobky kupovat dál.

Žijeme v době, po které jsme dlouhá staletí snili a toužili – postupným vývojem jsme se propracovali do stavu, kdy máme dostatek všeho hmotného. Moderní civilizace nám dává skvělou možnost volby. Můžeme si vybírat na úrovni ceny i kvality s vědomím, že je z čeho vybírat.

Tragické na tom všem je, že ta většina lidí, která „táhne“ ekonomiku vpřed, toto nedělá. Nevybírá si na základě zdravé logiky rozumu a získaných znalostí, ale chová se jako stádo ovcí, které jdou tam, kam je pastýř rozhodující o ceně i kvalitě navede.

Přitom je řešení situace tak jednoduché – tyto potraviny nekupovat.
Nezabírá osvěta, nepomáhají restrikce ze strany úřadů. Jakákoli forma boje vždy způsobí odpor – zákon akce a reakce nemáme šanci obejít.

Tak trochu škoda, že toto nechápe právě ta masa lidí, která je svým počtem schopna tyto stavy zvrátit.
Trvale zvítězit je možné pouze nebojováním. Máhátma Gándhí by nás i v této oblasti bezpochyby rád podpořil.

Léčit nebo uzdravit?

Mám zdravotní problém?
Hurá za lékařem.

Lékař léčí.
Koukne se, zeptá se, změří, analyzuje.
Přemýšlí a předepíše léčebný postup včetně užívání medikamentů.
Jeden pacient za druhým. Desítky případů denně.

Vznešená profese. Alespoň nám to v průběhu dospívání takto říkali.
Pomáhat lidem v nouzi nejvyšší. Kdo jiný než lékař studovaný dlouhá léta a s rozsáhlou praxí navíc může vyřešit náš zdravotní problém?

Jsem nešťastný z přístupu lékařů k pacientům.
Řeší příliš mnoho případů každý den na to, aby se každému mohli věnovat s dostatečnou péčí.

A systém je navíc tlačí k tomu, aby léčili.
Léčí, léčí a léčí.
Ale kolik lidí se uzdraví?

Pravda – ne každý se chce uzdravit. S rozvíjející se civilizací se objevil nový „sport“. Léčit se.

Obdivuji lékaře, kteří mají snahu nás – běžné smrtelníky – i uzdravovat. Fandím těm lékařům, které ještě nezlomila monstróznost farmaceuticko-medicínského komplexu a dál se snaží na své pacienty se usmívat. A je mi líto těch, kteří se stali součástí neveselých statistik v oblasti úmrtnosti. Ty říkají, že průměrný věk lékaře je o 15 let nižší než u běžné populace.

Není fér jít studovat lidské zdraví a dožít se toho, že se pravděpodobně nedožiji ani průměrného věku.

Cogito ergo sum?

Počátkem padesátých let minulého století pronesl slavný lékař Albert Schweitzer v jednom z rozhovorů pro média památnou větu. Na otázku, v čem lidé nejvíce chybují, odpověděl: „Lidé prostě nepřemýšlí“.

Měl hlubokou pravdu. Za předpokladu, že pravda může být hluboká.

Rene Descartes by určitě souhlasně kýval hlavou. Jeho památný výrok „Myslím, tedy jsem“ měl ale jiný záměr a s tím i bohužel nedozírné následky na vývoj celého lidstva po budoucích několik set let. Vštěpil nám totiž smutnou myšlenku, že podstata našeho bytí je determinována myšlením. Pasoval tím mozek člověka na absolutní vrchol evolučního žebříčku.

V prehistorických dobách jsem jako student na přednáškách evoluční biologie a paleontologie souhlasně kýval hlavou nad moudrostí těchto slov ve snaze naladit se na interdisciplinární formu studia.

Systém nás ale zapomněl naučit, že rozum používající ke své činnosti mozek není jediným aktérem, který rozhoduje o našem životě. A už vůbec ne o bytí samotném.

V pokročilejším stadiu vývoje vlastní individuality bychom měli pochopit, že smysl života nespočívá v projevu vnější činnosti vlastního rozumu.

Rozum se neumí projevovat láskou. Ani soucitem.

Rozum není schopen vyprodukovat pravdu. Nebo dokonalost.

Vesmír se vyvíjí. Planeta se vyvíjí. Člověk se vyvíjí.

Vše kolem nás je v pohybu a jde vpřed.

Přijde doba, kdy si lidstvo jako celek uvědomí, že význam slov „Cogito, ergo sum“ je minulostí. Sice součástí naší identity, ale z hlediska vývoje dalekou minulostí.

Těším se na světlo, které to přinese.

Sympatie nebo soucit?

Všichni velikáni lidské historie v různých oborech svorně prohlašovali, že ty důležité věci je napadly „náhodou“. Ne cíleně. Z ničeho nic. Prostě v jeden okamžik přišly. Ať už se jednalo o významné objevy moderní vědy či vznosné filozofické myšlenky, většina nových věcí přišla jako blesk z čistého nebe.

Sice nepatřím mezi žádné velikány, něco podobného se ale stalo i mně. Naštěstí.

Minulý týden mě při poskytování rozhovoru s jistým časopisem na téma půsty a breathariánství došla jedna věc.

V článku, který paní redaktorka ve finále otiskla, se vcelku napřímo pustila do breathariánů. Z úhlu pohledu běžné populace vcelku opodstatněně. Breathariáni jsou velmi úzká skupina lidí, kteří z různých důvodů nepřijímají stravu. Ne dočasně, ale trvale. Prostě nejedí. Někteří z nich dokonce ani nepijí.

Z duchovního hlediska tomu rozumím. Dokonce je možné takový stav vysvětlit i rozumově – to za předpokladu, že odsunu způsob vnímání a fungování lidského těla z pohledu ortodoxní vědy a použiji řeč kvantové fyziky.

Na stranu druhou je mi ale jasné, že to nechápe většina světa. Nepochopení, nedůvěra, podezíravost – zesíleno fakty, že se objevili jedinci, kteří si na tomto principu založili docela výnosnou živnost. Horší ale je, že svými názory zmanipulovali svoje okolí a někteří z jejich stoupenců za toto sympatizování zaplatili životem.

A v případě slova „sympatie“ mi to došlo. Došlo mi, jak moc je sympatizování nebezpečné.

Podívám-li se na celou věc očima filozofie, budu vnímat sympatii jako souhlasnost s nedokonalostí. Protože se bavíme o lidské sympatii (nebo sympatizování), je tato činnost prorážením síly, která je zatížena pocitem nedokonalosti a již existující nedokonalost zesiluje… A tady je jádro problému. Sympatizováním dávám souhlas k tomu, aby se moje já vázalo na názory a činnost někoho jiného. Takto tedy i na první pohled nevinná aktivita lidí, kteří propagují svůj názor, směr, filozofii, hnutí…může způsobit lidskou tragédii v podobě podřízení vlastní vůle formou sympatizování a následně odklonu od činnosti svého vyššího já.

A to je průšvih.

Otázka tedy zní – jak se zbavit takového počínání, v lepším případě jak mu předejít?

Co takhle pustit ke slovu soucit? Ne ten lidský. Na mysli je soucit vyššího principu, náboženství mluví o božském soucitu. To je stav mysli, který zakotvuje naši pozornost v přítomném okamžiku a vybízí nás stvořit dokonalost.

Řečeno lidsky – sympatie je akce mého nižšího já, soucit pak vyššího já.

Neměli bychom neustále s někým sympatizovat. Je to škodlivé – vlastnímu zdraví, životu. Nesympatizujme. Vyjadřujme vnitřní souhlas s nějakým názorem nebo činem, ale ne sympatii.

Berme si příklad z lidí, kteří něco umí. Mohou nám svým životem ukázat cestu.

Sympatie nás ale zavede na scestí, odkud nemusí být návratu.

Soucit, který je projevem neosobní lásky, je cesta, po které bychom měli kráčet všichni. Pokud to ještě neděláme, jednou stejně budeme…

Jdeme správným příkladem?

V době, kdy snad nikdo nepochybuje o přímém vlivu úrovně našeho stravování na funkci každé buňky našeho těla, se objevuje stále více lidí, kteří jdou stylem svého života proti tomuto informačnímu proudu.

Snad každá druhá reklama v televizi, rádiu či tištěných médiích propaguje výrobky nebo služby související s naším zdravím. Žijeme ve wellness době, která překypuje možnostmi jakýmkoli způsobem zdraví podpořit. Když opustíme sféru stravování a zaměříme pozornost na pohybovou aktivitu či různé možnosti relaxace, opět se otevře dimenze s nekonečnými možnostmi.

Žijeme v době, o které snili všichni naši předkové po tisíce let – civilizace nám nabízí možnosti, jak svoje zdraví ovlivnit jakýmkoli způsobem. I přesto dramaticky roste počet nemocných, obézních a deprimovaných lidí. Správně řečeno stále více se rozevírají pomyslné nůžky mezi dvěma tábory lidí. Na straně jedné malá skupina, která má chuť se o sebe starat a pravidelně toto dělá. Na stranu druhou většinová  masa populace ovlivňující ekonomiku celé planety, kterou jejich zdraví evidentně nezajímá. Alespoň se tak chovají.
Vzhledem k tomu, že se jedná o „dospěláky“, kteří nesou plnou odpovědnost za svůj život a vše, co se v něm stane, nemusíme se takovou situací trápit. Jejich život, jejich tělo, jejich zdraví, jejich rozhodnutí.

Smutné na celé situaci je ale fakt, že tyto návyky a způsob chování přenáší na své děti. Na generaci, která je do slova a do písmene naší budoucností.

Většinou situace vypadá tak, že z důvodu neochoty přemýšlet podlehneme vlivu reklam a kupujeme dětem takové potraviny, které se pouze umí tvářit zdravě. Tedy potraviny s vysokým obsahem jednoduchých cukrů a skrytých forem tuků. Z důvodu vlastní pracovní vytíženosti nemáme chuť nebo čas řešit to, co děti dělají ve volném čase. Výsledkem je nedostatek pohybu, pasivní aktivita u počítačů a naprosto nepřirozená strava. A výsledkem této situace je něco, o čem se naopak našim předkům ani nesnilo.
Na straně jedné extrém v podobě nadváhy, zvýšeného cholesterolu, depresí a mnoha dalších „specialit“, na které jsme zvyklí u dospělé populace. Bohužel ale mluvíme o desetiletých dětech. Na straně druhé pak přehnané ambice rodičů nutící svoje děti k podávání fyzických výkonů v různých sportech, aniž by byly dodržovány alespoň základní pravidla racionálního stravování. Je fajn, když moje dítě je nadějným mladým hokejistou. Kdy a kde ale skončí jeho kariéra, když žije na hamburgerech s kolou a tyčinkách Mars?

Je příjemné žít s vědomím, že kariéra mojí pubertální dcery v basketu strmě stoupá. S nadváhou, která ji trápí, si do několika málo let zničí klouby natolik, že jako dospělý člověk bude na sport pouze koukat v televizi. Přitom stačí tak málo, aby vhodnou úpravou stravy docílila rovnováhy na všech „frontách“.

Opět tu máme dva světy – tentokráte dětské. Obě skupiny kráčí ve šlépějích svých rodičů. Jedna směrem k civilizačním chorobám nastartovaných metabolickým syndromem, druhá k rádoby zdravému životnímu stylu, který se většinou zhroutí na hranici vstupu do dospělosti.

Vyvstává otázka, jak bude svět z pohledu našeho zdraví vypadat o jednu generaci dál. Jdeme jako rodiče skutečně správným příkladem?

Anti aging

Člověk odjakživa hledal možnosti, jak prodloužit svůj krátký život. V dávné historii to nebyli jenom bylinkáři míchající lektvary, ale i různá tajná společenství hledající Zlaté grály či Kameny mudrců schovávající se za učení starých alchymistů. Dnes je to naopak moderní medicína, která není ochotna si k tělu pustit cokoli, co nezavání logikou levohemisféricky zaměřené vědy.

Máme údajně štěstí, že žijeme v informačním věku. V průběhu krátkého okamžiku jsme schopni vyhledat prakticky jakoukoli informaci. Jakmile tedy na jednom konci světa šílený vědátor ekonomicky podporovaný ještě šílenějšími businessmany vymyslí novou metodu, která slibuje sebemenší zlepšení vizáže nebo zdravotního stavu, okamžitě to víme i my na konci světa druhém.

I proto se stále více rozšiřuje nabídka metod zušlechťování těla tak, abychom vypadali mladší a někdy dokonce i cítili mladší.

Na požádání odstraní dermatologové kožní znaménka. Zvětší nebo zmenší ňadra. Vymodelují obličej nebo ebo jinou tělesnou partii. Můžeme si nechat odsát tuk z nežádoucích partií. Pokud se bojíme bolesti či nežádoucích reakcí, zvolíme kavitaci či jinou, příbuznou metodu – za několik minut nám za „pár drobných“ ultrazvukem a infračerveným zářením rozbijí tolik tukových buněk z požadovaných částí našeho těla, které bychom na sportovišti „potili“ dlouhé týdny, navíc ne vždy s jistým výsledkem. Jsme nejenom že schopni, ale i ochotni udělat pro lepší vzhled téměř cokoli.
To nám ale nestačí. Proč troškařit? Mám-li chuť a peníze, nespokojím se jenom s lepším vzhledem. Rád podlehnu vábení firem nabízející moderní metody omlazení organismu.
Žádná alchymie, které nikdo nerozumí. Žádné wellness, které kromě příjemných pocitů nepřinese žádný rychle viditelný zázrak.

Nabízí se postupy, které jsou posvěceny nejmodernějšími vědeckými výzkumy.
Dnes umíme zjišťovat úroveň produkce mozkových neurotransmiterů – na základě výsledků hormonálně upravíme spánkový cyklus.

Z genetických testů určíme potenciální riziko vzniku srdečně-cévních onemocnění – skvělá možnost doporučit spektrum preparátů ovlivňujících metabolismus krevních tuků.
Máme k dispozici přístroje měřící biologický věk jednotlivých tělesných orgánů – kdo by nechtěl znát skutečnou „pravdu“ o svém věku? Je přece velmi lákavé být (cítit se?) ve skutečnosti o pár let mladší, než tvrdí můj rodný list. A to už je důvod vytáhnout z kapsy další peníz navíc – mnohdy ne malý za poskytované služby slibující tento druh „omlazení“.

Fungují tyto metody? Odpověď zní – ano, fungují.  Má tedy význam je dobrovolně podstupovat?

Tady si odpovězme otázkou – kam se poděl rozum? Ten rozum, který by nám měl říci, že všemocná Matka Příroda každému z nás naprogramovala určitý věk, který prostě neprodloužím. Ta samá věda, která se nám snaží pomocí nepřirozených metod věk prodloužit, současně přitom prokazuje, že je geneticky omezen na 130 až 140 let. Je nám to snad málo? Zvrácená logika masy lidí si namlouvá, že můžeme mít více. Je natolik zvrácená, že ji postihla slepota, která nevidí jasná fakta.
O jakých je řeč? Vyčerpaná srdce postihující infarkty myokardu stále ve dřívějším věku. Před dvaceti lety bylo toto téma aktuální u šedesátníků, dnes už u čtyřicátníků.
Ucpané cévy vyhlašují stávky v podobě mozkových mrtvic – věková situace je tady naprosto stejná jako v předchozím případě.

Zhoubné nádory se šíří jako rakovina (výstižné označení…).
Ano, na straně jedné statistiky neúprosně ukazují, že průměrný věk v západní části civilizace stále roste. Jedním dechem však dodávají, že kvalita života v posledních jeho letech je víc než zoufalá. Jsme „uměle“ udržováni při životě užíváním spektra léků, které mají úžasnou schopnost potlačovat příznaky jednotlivých chorob, ale bohužel neléčit.
Ze seniorské generace se díky medicínsko-farmaceutickému komplexu podporovaného legislativou jednotlivých zemí, která nad následky tohoto počínání zavírá oči, postupně stává skupina „zombie“. Není veselé sledovat, jakou kvalitou života se pyšní naši prarodiče. Vyvstává otázka, zda něco podobného na sklonku života postihne i nás.
I přesto se z této situace nechceme poučit a místo smíření se s procesem postupného stárnutí, který je přirozenou součástí našeho života a nemusí v žádném případě znamenat degeneraci organismu, se necháváme nadchnout nabídkami zázračných procesů omlazení opotřebovaného těla.

Čím jsme starší, tím se snažíme vypadat mlaději. Zakrýváme šediny, podstupujeme plastiky různých částí těla, užíváme pilulky na podporu tvorbu kolagenu vyhlazující kůži, navyšujeme antioxidační kapacitu těla, cpeme do sebe statiny likvidující cholesterol, honíme se za penězi, které následně investujeme do zničeného zdraví…čítankový příklad krysího závodu, tentokrát se svým zdravím i životem.

Je skutečně příjemné vypadat s rostoucím věkem mlaději. Osobně by mě zajímalo, zda se lidé podstupující všechny tyto zákroky i cítí lépe. Ne fyzicky (to by měl být logický důsledek aplikace těchto omlazujících metod), ale psychicky. Vybavuje se mi citát z Tomášova evangelia: „…když uděláte vnitřek jako vnějšek a vnějšek jako vnitřek a to, co je nahoře, jako to, co je dole…tehdy vejdete do království“.
Do jakého království ale vedou dveře, které otevírá anti-aging medicína?