Má detoxikace význam?

Jedním z fenoménů moderní doby v oblasti zdravého životního stylu je snaha nabídnout co nejzajímavější možnosti detoxikace. Svým způsobem je to vcelku logické. I přesto, že se všude cituje pojem zdraví a my tak získáváme dojem, že koupí nějakého výrobku či služby skutečně pro své zdraví něco děláme, naše těla v sobě hromadí stále větší množství různého odpadu.
Na vině není ani tak kvalita toho, za co utrácíme peníze, ale především naše neschopnost kontrolovat vlastní emoce. Jsou to především naše touhy, které si umí v oblasti stravování a pitného režimu velmi úspěšně vyhodit z kopýtka.

K čemu tak dochází?

Čím více jíme, tím menší prostor dáváme celému trávicímu traktu, aby vše důkladně zpracoval. Místo toho, abychom dodržovali pravidla střídmosti a pravidelnosti, žaludek nás neustále tlačí k dalším a dalším dávkám. Zanášíme tak střeva nestrávenou potravou, nedáváme prostor vylučovacímu systému vše uklidit.
Naše útroby po určité době takového způsobu života začínají silně připomínat žumpu. A protože v žumpě nikdy nenajdeme nic zdravého, nemůžeme ani čekat, že v našem těle tomu bude jinak.
Střídmost a zdravý selský rozum není posledních několik tisíc let zrovna v módě, na scénu proto nastupují zachránci v podobě rozličných čistících metod. Člověk je naštěstí tvor vynalézavý, revolučních způsobů detoxikace bude vždy dostatek – když to nejsou zrovna extrakty z různých bylin, lepíme na sebe náplasti. Jakmile nás omrzí cpát se vlákninou, pořídíme si vaničku s vodou a solí.

Dokud bude z těla co odstraňovat a čistit, budou se objevovat převratné a zázračné možnosti. Přichází tak na scénu filozofická otázka: Být či nebýt? Mají takové metody smysl? Z žumpy do čistoty a pak zase zpátky?

Praxe ukazuje, že mají.

Stojí sice peníze, mají omezené schopnosti a nejsou a nikdy ani nebudou kompletním řešením problému. Jako pomůcka, kterou vložíme do správných rukou, může ale posunout naše zdraví o malý kousek vpřed.

Hledači dokonalosti moc dobře vědí, proč neplýtvat energií na práci s těmito výdobytky moderní doby. Proč se za drahé peníze snažit dostat z těla pouze něco a o tom zbytku se tvářit, že vlastně neexistuje, když jsou postupy, jak se zbavit úplně všeho? Známe je už dlouhá tisíciletí, jsou otestovány praxí a životem, nemusíme na ně šetřit a doufat, že možná budou fungovat.

Pořád stejná písnička – ach ty lidské emoce.

Jak (ne)nakupovat

Není nic překvapivého na zjištění, že prodejci na potravinách pozměňují data spotřeby. Logika ekonomického zákona „Přežívají jen ti nejsilnější“ jim podsouvá zkažené myšlenky typu „přelep etiketu, nikdo to nepozná“.

Jako populace nemáme chuť vůbec se pozastavit nad tím, že se toto děje – hranice otrlosti většiny z nás se evidentně posouvají neustále dál.

Ani už nejsme zaskočeni, že pro pár korun je schopen si prodejce pokazit jméno. Lidská paměť je krátká a pokuty nízké.

Na pováženou je ale fakt, že jsme stále ochotni takové výrobky kupovat dál.

Žijeme v době, po které jsme dlouhá staletí snili a toužili – postupným vývojem jsme se propracovali do stavu, kdy máme dostatek všeho hmotného. Moderní civilizace nám dává skvělou možnost volby. Můžeme si vybírat na úrovni ceny i kvality s vědomím, že je z čeho vybírat.

Tragické na tom všem je, že ta většina lidí, která „táhne“ ekonomiku vpřed, toto nedělá. Nevybírá si na základě zdravé logiky rozumu a získaných znalostí, ale chová se jako stádo ovcí, které jdou tam, kam je pastýř rozhodující o ceně i kvalitě navede.

Přitom je řešení situace tak jednoduché – tyto potraviny nekupovat.
Nezabírá osvěta, nepomáhají restrikce ze strany úřadů. Jakákoli forma boje vždy způsobí odpor – zákon akce a reakce nemáme šanci obejít.

Tak trochu škoda, že toto nechápe právě ta masa lidí, která je svým počtem schopna tyto stavy zvrátit.
Trvale zvítězit je možné pouze nebojováním. Máhátma Gándhí by nás i v této oblasti bezpochyby rád podpořil.

Léčit nebo uzdravit?

Mám zdravotní problém?
Hurá za lékařem.

Lékař léčí.
Koukne se, zeptá se, změří, analyzuje.
Přemýšlí a předepíše léčebný postup včetně užívání medikamentů.
Jeden pacient za druhým. Desítky případů denně.

Vznešená profese. Alespoň nám to v průběhu dospívání takto říkali.
Pomáhat lidem v nouzi nejvyšší. Kdo jiný než lékař studovaný dlouhá léta a s rozsáhlou praxí navíc může vyřešit náš zdravotní problém?

Jsem nešťastný z přístupu lékařů k pacientům.
Řeší příliš mnoho případů každý den na to, aby se každému mohli věnovat s dostatečnou péčí.

A systém je navíc tlačí k tomu, aby léčili.
Léčí, léčí a léčí.
Ale kolik lidí se uzdraví?

Pravda – ne každý se chce uzdravit. S rozvíjející se civilizací se objevil nový „sport“. Léčit se.

Obdivuji lékaře, kteří mají snahu nás – běžné smrtelníky – i uzdravovat. Fandím těm lékařům, které ještě nezlomila monstróznost farmaceuticko-medicínského komplexu a dál se snaží na své pacienty se usmívat. A je mi líto těch, kteří se stali součástí neveselých statistik v oblasti úmrtnosti. Ty říkají, že průměrný věk lékaře je o 15 let nižší než u běžné populace.

Není fér jít studovat lidské zdraví a dožít se toho, že se pravděpodobně nedožiji ani průměrného věku.

Cogito ergo sum?

Počátkem padesátých let minulého století pronesl slavný lékař Albert Schweitzer v jednom z rozhovorů pro média památnou větu. Na otázku, v čem lidé nejvíce chybují, odpověděl: „Lidé prostě nepřemýšlí“.

Měl hlubokou pravdu. Za předpokladu, že pravda může být hluboká.

Rene Descartes by určitě souhlasně kýval hlavou. Jeho památný výrok „Myslím, tedy jsem“ měl ale jiný záměr a s tím i bohužel nedozírné následky na vývoj celého lidstva po budoucích několik set let. Vštěpil nám totiž smutnou myšlenku, že podstata našeho bytí je determinována myšlením. Pasoval tím mozek člověka na absolutní vrchol evolučního žebříčku.

V prehistorických dobách jsem jako student na přednáškách evoluční biologie a paleontologie souhlasně kýval hlavou nad moudrostí těchto slov ve snaze naladit se na interdisciplinární formu studia.

Systém nás ale zapomněl naučit, že rozum používající ke své činnosti mozek není jediným aktérem, který rozhoduje o našem životě. A už vůbec ne o bytí samotném.

V pokročilejším stadiu vývoje vlastní individuality bychom měli pochopit, že smysl života nespočívá v projevu vnější činnosti vlastního rozumu.

Rozum se neumí projevovat láskou. Ani soucitem.

Rozum není schopen vyprodukovat pravdu. Nebo dokonalost.

Vesmír se vyvíjí. Planeta se vyvíjí. Člověk se vyvíjí.

Vše kolem nás je v pohybu a jde vpřed.

Přijde doba, kdy si lidstvo jako celek uvědomí, že význam slov „Cogito, ergo sum“ je minulostí. Sice součástí naší identity, ale z hlediska vývoje dalekou minulostí.

Těším se na světlo, které to přinese.

Sympatie nebo soucit?

Všichni velikáni lidské historie v různých oborech svorně prohlašovali, že ty důležité věci je napadly „náhodou“. Ne cíleně. Z ničeho nic. Prostě v jeden okamžik přišly. Ať už se jednalo o významné objevy moderní vědy či vznosné filozofické myšlenky, většina nových věcí přišla jako blesk z čistého nebe.

Sice nepatřím mezi žádné velikány, něco podobného se ale stalo i mně. Naštěstí.

Minulý týden mě při poskytování rozhovoru s jistým časopisem na téma půsty a breathariánství došla jedna věc.

V článku, který paní redaktorka ve finále otiskla, se vcelku napřímo pustila do breathariánů. Z úhlu pohledu běžné populace vcelku opodstatněně. Breathariáni jsou velmi úzká skupina lidí, kteří z různých důvodů nepřijímají stravu. Ne dočasně, ale trvale. Prostě nejedí. Někteří z nich dokonce ani nepijí.

Z duchovního hlediska tomu rozumím. Dokonce je možné takový stav vysvětlit i rozumově – to za předpokladu, že odsunu způsob vnímání a fungování lidského těla z pohledu ortodoxní vědy a použiji řeč kvantové fyziky.

Na stranu druhou je mi ale jasné, že to nechápe většina světa. Nepochopení, nedůvěra, podezíravost – zesíleno fakty, že se objevili jedinci, kteří si na tomto principu založili docela výnosnou živnost. Horší ale je, že svými názory zmanipulovali svoje okolí a někteří z jejich stoupenců za toto sympatizování zaplatili životem.

A v případě slova „sympatie“ mi to došlo. Došlo mi, jak moc je sympatizování nebezpečné.

Podívám-li se na celou věc očima filozofie, budu vnímat sympatii jako souhlasnost s nedokonalostí. Protože se bavíme o lidské sympatii (nebo sympatizování), je tato činnost prorážením síly, která je zatížena pocitem nedokonalosti a již existující nedokonalost zesiluje… A tady je jádro problému. Sympatizováním dávám souhlas k tomu, aby se moje já vázalo na názory a činnost někoho jiného. Takto tedy i na první pohled nevinná aktivita lidí, kteří propagují svůj názor, směr, filozofii, hnutí…může způsobit lidskou tragédii v podobě podřízení vlastní vůle formou sympatizování a následně odklonu od činnosti svého vyššího já.

A to je průšvih.

Otázka tedy zní – jak se zbavit takového počínání, v lepším případě jak mu předejít?

Co takhle pustit ke slovu soucit? Ne ten lidský. Na mysli je soucit vyššího principu, náboženství mluví o božském soucitu. To je stav mysli, který zakotvuje naši pozornost v přítomném okamžiku a vybízí nás stvořit dokonalost.

Řečeno lidsky – sympatie je akce mého nižšího já, soucit pak vyššího já.

Neměli bychom neustále s někým sympatizovat. Je to škodlivé – vlastnímu zdraví, životu. Nesympatizujme. Vyjadřujme vnitřní souhlas s nějakým názorem nebo činem, ale ne sympatii.

Berme si příklad z lidí, kteří něco umí. Mohou nám svým životem ukázat cestu.

Sympatie nás ale zavede na scestí, odkud nemusí být návratu.

Soucit, který je projevem neosobní lásky, je cesta, po které bychom měli kráčet všichni. Pokud to ještě neděláme, jednou stejně budeme…

Jdeme správným příkladem?

V době, kdy snad nikdo nepochybuje o přímém vlivu úrovně našeho stravování na funkci každé buňky našeho těla, se objevuje stále více lidí, kteří jdou stylem svého života proti tomuto informačnímu proudu.

Snad každá druhá reklama v televizi, rádiu či tištěných médiích propaguje výrobky nebo služby související s naším zdravím. Žijeme ve wellness době, která překypuje možnostmi jakýmkoli způsobem zdraví podpořit. Když opustíme sféru stravování a zaměříme pozornost na pohybovou aktivitu či různé možnosti relaxace, opět se otevře dimenze s nekonečnými možnostmi.

Žijeme v době, o které snili všichni naši předkové po tisíce let – civilizace nám nabízí možnosti, jak svoje zdraví ovlivnit jakýmkoli způsobem. I přesto dramaticky roste počet nemocných, obézních a deprimovaných lidí. Správně řečeno stále více se rozevírají pomyslné nůžky mezi dvěma tábory lidí. Na straně jedné malá skupina, která má chuť se o sebe starat a pravidelně toto dělá. Na stranu druhou většinová  masa populace ovlivňující ekonomiku celé planety, kterou jejich zdraví evidentně nezajímá. Alespoň se tak chovají.
Vzhledem k tomu, že se jedná o „dospěláky“, kteří nesou plnou odpovědnost za svůj život a vše, co se v něm stane, nemusíme se takovou situací trápit. Jejich život, jejich tělo, jejich zdraví, jejich rozhodnutí.

Smutné na celé situaci je ale fakt, že tyto návyky a způsob chování přenáší na své děti. Na generaci, která je do slova a do písmene naší budoucností.

Většinou situace vypadá tak, že z důvodu neochoty přemýšlet podlehneme vlivu reklam a kupujeme dětem takové potraviny, které se pouze umí tvářit zdravě. Tedy potraviny s vysokým obsahem jednoduchých cukrů a skrytých forem tuků. Z důvodu vlastní pracovní vytíženosti nemáme chuť nebo čas řešit to, co děti dělají ve volném čase. Výsledkem je nedostatek pohybu, pasivní aktivita u počítačů a naprosto nepřirozená strava. A výsledkem této situace je něco, o čem se naopak našim předkům ani nesnilo.
Na straně jedné extrém v podobě nadváhy, zvýšeného cholesterolu, depresí a mnoha dalších „specialit“, na které jsme zvyklí u dospělé populace. Bohužel ale mluvíme o desetiletých dětech. Na straně druhé pak přehnané ambice rodičů nutící svoje děti k podávání fyzických výkonů v různých sportech, aniž by byly dodržovány alespoň základní pravidla racionálního stravování. Je fajn, když moje dítě je nadějným mladým hokejistou. Kdy a kde ale skončí jeho kariéra, když žije na hamburgerech s kolou a tyčinkách Mars?

Je příjemné žít s vědomím, že kariéra mojí pubertální dcery v basketu strmě stoupá. S nadváhou, která ji trápí, si do několika málo let zničí klouby natolik, že jako dospělý člověk bude na sport pouze koukat v televizi. Přitom stačí tak málo, aby vhodnou úpravou stravy docílila rovnováhy na všech „frontách“.

Opět tu máme dva světy – tentokráte dětské. Obě skupiny kráčí ve šlépějích svých rodičů. Jedna směrem k civilizačním chorobám nastartovaných metabolickým syndromem, druhá k rádoby zdravému životnímu stylu, který se většinou zhroutí na hranici vstupu do dospělosti.

Vyvstává otázka, jak bude svět z pohledu našeho zdraví vypadat o jednu generaci dál. Jdeme jako rodiče skutečně správným příkladem?

Anti aging

Člověk odjakživa hledal možnosti, jak prodloužit svůj krátký život. V dávné historii to nebyli jenom bylinkáři míchající lektvary, ale i různá tajná společenství hledající Zlaté grály či Kameny mudrců schovávající se za učení starých alchymistů. Dnes je to naopak moderní medicína, která není ochotna si k tělu pustit cokoli, co nezavání logikou levohemisféricky zaměřené vědy.

Máme údajně štěstí, že žijeme v informačním věku. V průběhu krátkého okamžiku jsme schopni vyhledat prakticky jakoukoli informaci. Jakmile tedy na jednom konci světa šílený vědátor ekonomicky podporovaný ještě šílenějšími businessmany vymyslí novou metodu, která slibuje sebemenší zlepšení vizáže nebo zdravotního stavu, okamžitě to víme i my na konci světa druhém.

I proto se stále více rozšiřuje nabídka metod zušlechťování těla tak, abychom vypadali mladší a někdy dokonce i cítili mladší.

Na požádání odstraní dermatologové kožní znaménka. Zvětší nebo zmenší ňadra. Vymodelují obličej nebo ebo jinou tělesnou partii. Můžeme si nechat odsát tuk z nežádoucích partií. Pokud se bojíme bolesti či nežádoucích reakcí, zvolíme kavitaci či jinou, příbuznou metodu – za několik minut nám za „pár drobných“ ultrazvukem a infračerveným zářením rozbijí tolik tukových buněk z požadovaných částí našeho těla, které bychom na sportovišti „potili“ dlouhé týdny, navíc ne vždy s jistým výsledkem. Jsme nejenom že schopni, ale i ochotni udělat pro lepší vzhled téměř cokoli.
To nám ale nestačí. Proč troškařit? Mám-li chuť a peníze, nespokojím se jenom s lepším vzhledem. Rád podlehnu vábení firem nabízející moderní metody omlazení organismu.
Žádná alchymie, které nikdo nerozumí. Žádné wellness, které kromě příjemných pocitů nepřinese žádný rychle viditelný zázrak.

Nabízí se postupy, které jsou posvěceny nejmodernějšími vědeckými výzkumy.
Dnes umíme zjišťovat úroveň produkce mozkových neurotransmiterů – na základě výsledků hormonálně upravíme spánkový cyklus.

Z genetických testů určíme potenciální riziko vzniku srdečně-cévních onemocnění – skvělá možnost doporučit spektrum preparátů ovlivňujících metabolismus krevních tuků.
Máme k dispozici přístroje měřící biologický věk jednotlivých tělesných orgánů – kdo by nechtěl znát skutečnou „pravdu“ o svém věku? Je přece velmi lákavé být (cítit se?) ve skutečnosti o pár let mladší, než tvrdí můj rodný list. A to už je důvod vytáhnout z kapsy další peníz navíc – mnohdy ne malý za poskytované služby slibující tento druh „omlazení“.

Fungují tyto metody? Odpověď zní – ano, fungují.  Má tedy význam je dobrovolně podstupovat?

Tady si odpovězme otázkou – kam se poděl rozum? Ten rozum, který by nám měl říci, že všemocná Matka Příroda každému z nás naprogramovala určitý věk, který prostě neprodloužím. Ta samá věda, která se nám snaží pomocí nepřirozených metod věk prodloužit, současně přitom prokazuje, že je geneticky omezen na 130 až 140 let. Je nám to snad málo? Zvrácená logika masy lidí si namlouvá, že můžeme mít více. Je natolik zvrácená, že ji postihla slepota, která nevidí jasná fakta.
O jakých je řeč? Vyčerpaná srdce postihující infarkty myokardu stále ve dřívějším věku. Před dvaceti lety bylo toto téma aktuální u šedesátníků, dnes už u čtyřicátníků.
Ucpané cévy vyhlašují stávky v podobě mozkových mrtvic – věková situace je tady naprosto stejná jako v předchozím případě.

Zhoubné nádory se šíří jako rakovina (výstižné označení…).
Ano, na straně jedné statistiky neúprosně ukazují, že průměrný věk v západní části civilizace stále roste. Jedním dechem však dodávají, že kvalita života v posledních jeho letech je víc než zoufalá. Jsme „uměle“ udržováni při životě užíváním spektra léků, které mají úžasnou schopnost potlačovat příznaky jednotlivých chorob, ale bohužel neléčit.
Ze seniorské generace se díky medicínsko-farmaceutickému komplexu podporovaného legislativou jednotlivých zemí, která nad následky tohoto počínání zavírá oči, postupně stává skupina „zombie“. Není veselé sledovat, jakou kvalitou života se pyšní naši prarodiče. Vyvstává otázka, zda něco podobného na sklonku života postihne i nás.
I přesto se z této situace nechceme poučit a místo smíření se s procesem postupného stárnutí, který je přirozenou součástí našeho života a nemusí v žádném případě znamenat degeneraci organismu, se necháváme nadchnout nabídkami zázračných procesů omlazení opotřebovaného těla.

Čím jsme starší, tím se snažíme vypadat mlaději. Zakrýváme šediny, podstupujeme plastiky různých částí těla, užíváme pilulky na podporu tvorbu kolagenu vyhlazující kůži, navyšujeme antioxidační kapacitu těla, cpeme do sebe statiny likvidující cholesterol, honíme se za penězi, které následně investujeme do zničeného zdraví…čítankový příklad krysího závodu, tentokrát se svým zdravím i životem.

Je skutečně příjemné vypadat s rostoucím věkem mlaději. Osobně by mě zajímalo, zda se lidé podstupující všechny tyto zákroky i cítí lépe. Ne fyzicky (to by měl být logický důsledek aplikace těchto omlazujících metod), ale psychicky. Vybavuje se mi citát z Tomášova evangelia: „…když uděláte vnitřek jako vnějšek a vnějšek jako vnitřek a to, co je nahoře, jako to, co je dole…tehdy vejdete do království“.
Do jakého království ale vedou dveře, které otevírá anti-aging medicína?

Proč polovina lidí na světě chce zemřít

O chorobách srdce a cév se za posledních 40 let napsalo tolik materiálu, že se zdá být zbytečné se jakkoli k tomuto tématu vracet. Desítky let nás lékaři bombardují smutnými fakty, že se jedná o největšího zabijáka současné civilizace.  Krmí nás statistikami, které říkají – za polovinu všech úmrtí na celém světě jsou odpovědné srdečně cévní komplikace.
Rakovina? Hladomor? Války? Ty jsou daleko vzadu za tímto tichým zabijákem.
I přes všechna známá fakta o aterosklerotických pochodech probíhajících v našich cévách se zoufale nedaří toto nebezpečí zkrotit. Už z osmdesátých let si pamatuji v ordinacích obvodních lékařů z omšelých nástěnek propagační slogany typu „Chraň své srdce“.
Jestli je vůbec možné tvrdit, že existuje ukázkový a modelový příklad lidské nezodpovědnosti kombinované s leností a hloupostí, která vede k postupné destrukci organismu, tak je to právě inkriminovaná situace v oblasti srdce a cév.

Víme, co způsobuje tyto procesy. Je to kombinace nevhodného stravování a nedostatku pohybu přikrmená prolongovaným stresem. Zajděme ale více do detailů.
Studie v posledním půlstoletí jednoznačně prokázaly, že za tvorbou a ukládáním aterosklerotických plaků na vnitřní stěny cév je odpovědné vysoké množství tuků ve stravě (především nasycených), vysoké množství bílkovin (především živočišných v čele s masem a kaseinem) a nedostatek čerstvých zdrojů potravin v podobě ovoce a zeleniny. Za posledně jmenovanými se skrývá absence vitamínů, minerálů, antioxidantů a spektra druhů vláknin. Řešení je tedy jednoduché. Pokud mi lékař sdělí nemilou zprávu, že jsem se propracoval (= projedl) ke stavu, který indikuje vyšší hladinu krevních tuků, hypertenzi a jiné ukazatele srdečně cévních komplikací, vyhrnu si rukávy a pustím se do změn. Tedy snížím konzumaci masa, začnu hezky papat ovoce a zeleninku dle přikázání „Více barev znamená více příznivých látek“ a omezím mléčné produkty (chápu, asi tím naštvu mlékárenský průmysl, který mě posledních několik let bombarduje stále větším počtem reklam na svoje výrobky). Když se mi podaří navíc trochu omezit konzumaci jídla celkově tak, abych se vyhnul situaci obžerství, můžu s klidným srdcem tvrdit, že moje strava (tedy hlavní a nejvýznamnější faktor vzniku cévních problémů) je vyřešena. Pardon, ještě jedna maličkost v podobě pitného režimu. Takže minimum alkoholu, kávy, chlorovaných a slazených tekutin.

Ok, zbude mi čistá voda. Ne každý z ní bude nadšen, vždyť se přece nedá pít. To, že ji před námi pili všichni naši předci, nás příliš nevzrušuje. Někomu to může připadat jako konec světa (nebo jeho života, v konečném výsledku to může být dotyčnému hříšníkovi stejně jedno), já osobně v tom vidím pouze návrat k základům, na kterých po dlouhá tisíciletí pracovala naše genetická výbava. Je zajímavé sledovat způsob uvažování všech, kterým jsou tyto informace prezentovány. Reakce typu: „Co mám tedy jíst? Vždyť umřu hladem! To se nedá jíst!“ si zaslouží úsměv. Tedy žádné negativní emoce a rozčilování se. Obyčejný úsměv.

Chci-li někomu dát smysluplnou radu (tedy takovou, která projde lebeční dutinou s patřičnými reakcemi), je potřeba zvýšit snahu vše důkladně vysvětlit.
Každá rada, která padne na úrodnou půdu neobdělávaného mozku, může v budoucnu zachraňovat životy. Ani detailní vysvětlení faktu, že jíst správně zdravě neznamená „chcípnout hladem“, ale pouze vyměnit ty špatné potraviny za zdravější při zachování původního objemu stravy i pocitu sytosti, se stále střetává s nekompromisním zákonem Paretova pravidla 80/20. Bohužel 80% proti mně. Dělám něco špatně? Přijde za mnou člověk který zoufale potřebuje pomoci. Mnohdy z druhého konce republiky. Shrnu stručná pravidla, doporučím JEDNODUCHÝ postup. A výsledek? N E O C H O T A dodržovat ani tyto základy. Všichni chtějí zázračnou pilulku, která jejich problémy vyřeší. „Najděte mi jakoukoli tabletu, budu ji užívat každý den. Fakt slibuju. Je mi jedno, co stojí. Ale nemůžu přece nejíst, to moje tělo nezvládne.“

No dobře, boj s panem Žaludkem jsme nevyhráli. Přiznejme si, že jsme vlastně prohráli ještě před tím, než bitva začala.

Zkusme vytáhnout druhé eso z rukávu. Pohyb.

Nejčastější reakce? „Hmm, to nepůjde, bolí mě klouby. Nemám čas. Mám špatnou plotýnku. Po cvičení mě bolí svaly. Nemůžu cvičit – co když mě narostou svaly.“
Pomalu dochází síly i argumenty. Lidi, co blbnete? Z nikoho svalouše dělat nechceme! Už vám není dvacet, tak se vás přece nebudeme snažit ani zlikvidovat nepřiměřenou zátěží! Na začátek stačí obyčejná chůze, procházky.

Ok, neprošla ani pohybová aktivita. Do boje vytáhneme s poslední zoufalou možností. Stres.

Ta všudypřítomná potvora, které se nejsme schopni zbavit, která se nás drží jako klíště a likviduje nás den po dni. Tady se hroutí i nekompromisní a všudypřítomný Paretův zákon. Nikdo není ochoten změnit svůj život. A už vůbec ne svoji práci, která je jednou velkou stresovou šňůrou. „Když začnu hledat jinou práci, co když se budu mít ještě hůř než teď?“

Ne, ne , ne. Všechno špatně. Nerozumím, proč tomu vlastně nerozumím. Člověk má zdravotní problém. Hledá pomoc. Najde pomoc. Dostane radu. NECHCE poslechnout radu.

Co tedy vlastně chce?

Skutečně nevím, co chce. Ale tuším, jak s největší pravděpodobností dopadne. Cévy se postupně uzavírají a uzavírají, až jednoho dne dojde k infarktu nebo mozkové mrtvici. Statistiky jsou neúprosné. A hloupost lidí nekonečná. Vybavuje se mi moudro, které kdysi pronesl Einstein: „Jsou dvě věci, které jsou nekonečné – vesmír a lidská hloupost. Jenom u toho vesmíru si nejsem zcela jistý.“

Půst

Shodou několika faktorů v jeden okamžik (narození syna, touha po detoxikaci organismu, příprava kurzu Síla myšlenky, četba Bible…) jsem se rozhodl pro experiment v podobě něčeho, co jsem z postu svojí profese dlouhá léta přehlížel – dlouhodobý půst.

Dostala se mi do rukou skvěle napsaná knížka od amerického pastora Jentezena Franklina “Půst“, kde vcelku srozumitelným způsobem shrnuje známé (biblické) druhy i důvody půstu. Jako člověk živící se „kecáním“ lidem do jídla, rozepisováním jídelníčků a stanovováním dietetických postupů jsem pečlivě obeznámen s pojmem hladovka a všech základních průvodních stavů, kterými člověk při její realizaci prochází.

Moje vlastní odvaha mi ale doposud dovolila pouze občasné jednodenní očistné dny v podobě konzumace zeleniny nebo ovoce. Ne že bych byl srab, člověk by měl v životě vyzkoušet vše, co jej posune vpřed. Z důvodu aktivního sportování se mi ale nikdy nechtělo dlouhodoběji snižovat příjem bílkovin, které nejen u sportovců udržují svalový metabolismus na vyšší úrovni. Zkušenosti z jednodenních půstů vždy způsobily pokles hmotnosti o 2 kg, což je za jeden den více než dost. Zdravý rozum ne vždy pobere fakt, že je možné nejíst delší dobu – tří- nebo sedmi-denní půsty se ještě pochopit dají, ale dvacet jedna nebo čtyřicet dní už musí hraničit s pokusem o sebevraždu.

Už je tomu několik let, co MUDr.Vilma Partyková napsala knihu „Hladověním pro zdraví“ – velmi zajímavý pohled na hladovky, bohužel ale kombinovaný s urinoterapií. Zcela určitě všem nadšencům, kteří chtějí vyzkoušet libovolně dlouhou hladovku, budou informace v této knize jednoznačně kvalitním návodem, jak postupovat (pouze doporučím vynechat pasáže zabývající se už zmíněnou urinoterapií)
Odsuňme ale tyto diskutabilní praktiky bokem, mezi půstem a „obyčejnou“ hladovkou určitý rozdíl je. Hladovka není nic jiného než časově ohraničený proces hladovění, kdy skutečně nic nejím. Procesy, které v těle v průběhu hladovění probíhají, jsou medicínou poměrně dobře zdokumentované – glykogenolýza, silné proteokatabolické pochody, intenzívní ketóza…Člověk hladoví, trpí a počítá dny.

Půst je ovšem jiná liga.V první fázi je potřeba si ujasnit, OD ČEHO se chci postit. Půst nemusí zákonitě znamenat přestat jíst. Postit se je možné jenom od masa nebo živočišných produktů obecně, někdo volí formu bez masa a obilovin. Odvážnější se zaměří pouze na konzumaci ovoce nebo zeleniny v pevné formě, jiní pouze šťávy z těchto zdrojů. V extrému nemusím jíst vůbec.

Celý půst by měl být provázen meditacemi nebo modlením. Proto by se jedinec disponující patřičnou vůlí pustit se do boje s živlem jménem pan Žaludek měl připravit i na duchovní cestu, která je mu blízká a odpovídá jeho vývojovému stadiu.
Je možné tvrdit, že mi duchovno pomůže lépe zvládat útrapy při obětování vlastního těla? Ať už jsem věřící (v cokoli, k čemu mohu vztáhnout svoji mysl) nebo nejsem, každé ponoření se do hloubi svojí duše přináší potlačení emocí, které jsou enormním žroutem energie.

A o energii tady jde. Každá emoce, která mě v průběhu dne potká, je z energetického hlediska nežádoucí, protože si v průběhu půstu hraji především na poměr příjmu a výdaje energie. Nejím, tedy energii nepřijímám. Čím méně emocí, tím úspornější režim nastavím a půst méně bolí.

Nevyřeším tím únavu, nevyřeším tím ani drastické hubnutí.
Pomůžu si ale od depresivních myšlenek, které se umí nenápadně přikrádat a našeptávat něco o nesmyslnosti mého počínání nebo úžasných vůních a chutích, které mi nabídnou čerstvá vejce na slanině. Pozor – netvrdím, že tyto „hříšné“ myšlenky zaženu. Při dostatečné vytrvalosti a pevné vůli je ale budu schopen překrýt jinými myšlenkami, což mi dá sílu pokračovat dál až ke zdárnému vytyčenému cíli.

Půst svůj význam jednoznačně má. Trávicí trakt si odpočine, v duchovní sféře se posuneme o kus dál. Kupodivu zvládneme i více práce. Tělo je ušetřeno procesu neustále zpracovávat stravu, což ji stojí spoustu námahy, a uspořenou energii investuje do jiných aktivit.
Za čtyřicet dnů jsem přečetl více knih, než v „běžném režimu“ za tři měsíce. Vystačil jsem si se spánkem 6 hodin denně, s rodinou strávil mnohem více času (který byl běžně investován do práce u plotny v záchvatech vymýšlení a realizace nových receptů), poznal jsem více sám sebe a napsal téměř celou knihu.

Nemám tedy odvahu prohlásit, že půst je něco, co nemá význam a ubližuje tělu. Ztrátu deseti kilogramů svalové hmoty nahradím za několik týdnů. Ale ze zkušeností, které mi půst dal, budu čerpat celý život.

Daň z tuku

Nedávno jsem v tisku zaregistroval článek poukazující na fakt, že každý druhý čech je obézní. Na tom není nic zvláštního, o rostoucím trendu nárůstu nadváhy v naší populaci
se hovoří už dlouhá léta. Zaujala mě ale informace, že by celkové snaze o podporu procesu redukce nadváhy mohla pomoci daň z tuku.

Při přečtení této informace se mi doslova zastavil dech. Ne snad ani z toho důvodu, že by se mohlo jednat o převratnou změnu ve zdraví nás všech. Zarazil mě především
způsob uvažování toho jedince či skupiny “statečných”, kteří byli schopni takovou myšlenku vyprodukovat a odevzdat médiím.

Při zamyšlení se nad potenciálním výsledkem realizace takového procesu se musí otevřít velmi zajímavá budoucnost: Zvýšíme spotřební daň potravinám s obsahem tuku nad určitou hranici. Jídlo tak zdraží, což se nebude líbit všem, kteří jsou vlastní ekonomickou situací tlačeni k nákupu levnějších potravin. Ručička vah zákona nabídky a poptávky se přikloní k touze spotřebitele koupit levnější potravinu, ale samozřejmě takovou, aby splňovala především chuťové požadavky. Není se čemu divit – většina z nás se převážnou většinu svého života potácí v zajetí vlastní chuti, nutriční hodnota potravin je v žebříčku pořadí na mnohem nižších pozicích.

V tomto okamžiku si zamne ruce výrobce potravin, kterému do klína spadne “tlupa” nových zákazníků, protože ON je TEN, který potraviny vyrábí, a uvede na trh novou generaci téhož výrobku, pochopitelně se sníženým obsahem tuku.
Až tak jednoduché to ale na první pohled není, protože tuk je v jídle nositelem senzorických vlastností a bude potřeba jej něčím nahradit.

Podívejme se tedy na to, jaké možnosti nám potravinářská legislativa při výrobě potravin nabízí. V nepřeberném spektru aditiv vybereme z nějaké vhodné želírující látky, přimícháme stabilizátor, menší (anebo raději větší?) množství zvýrazňovače chuti.
Příliš mnoho aditiv?

Že by se mohl rozmazlený spotřebitel leknout a výrobek nekoupit, protož působí příliš „uměle“? Žádný problém, máme možnost přidat pár vitamínů nebo minerálních látek. To jsou skutečná esa v rukávu výrobců potravin, kterými zmanipulují úhel pohledu potenciálního zákazníka na rádoby zdravou poživatinu.

Výsledek?

Potravina se sníženým obsahem tuku s navýšeným množstvím nutričních látek neboli funkční potravina jako “vyšitá” (chtěl jsem napsat jako “vyšinutá”, možná by takové označení bylo mnohem více vypovídající. Za jistým způsobem “vyšinutého” ale považujme člověka, který toto všechno ví,  přesto si potravinu koupí a sní).

Cenově velmi dobře dostupná, tváří se zdravě, navíc atraktivní obal se přímo podbízí k tomu, abychom sáhli právě po této variantě.

Chmurná budoucnost?

Ani ne, spíš krutá realita současné doby, pokud odmyslíme daň z tuku, která zatím zavedena ještě není.

Chápu, snadno se kritizuje, ale co s tím vším? Jak se na legislativní úrovni seriozně poprat s problémem rozšiřující se nadváhy, když víme, že hlavní příčinou je nadbytek cukrů a tuků ve stravě?

Proč tedy takovou daň nezavést? Odpovězme si další otázkou: Vyřeší to něco?

Obávám se, že nejlevnější a současně nejrozumnější (nebo naopak – nejrozumnější a nejlevnější…je to vcelku jedno, podstatný je stejně finální výsledek) je NAUČIT lidi, po jakých potravinách se v  konečném důsledku vyplatí sáhnout přednostně. Vždy to bude u většiny populace o hledání nejvýhodnějšího poměru cena:kvalita. Už pouhé přečtení si etikety a rozhodování se na základě informací zde uveřejněných a ne atraktivity obalu či toho, co nám do mozkových závitů naservíruje reklama na výrobek, způsobí posun v myšlení nás – masy lidí, kteří hýbeme se zákonem nabídky a poptávky.

Takový posun pak může způsobit, že NENÁSILNOU formou přinutíme výrobce produkovat mnohem zdravější potraviny.Gándhí či matka Tereza by z nás pak měli radost – změnit svět nepoužitím násilí, co může být krásnější??