Zdravé a chutné Vánoce na talíři. Co radí Martin Jelínek?

Říká se, že Vánoce jsou svátky klidu a míru. Jinak řečeno se snažíme v tomto období navnadit atmosféru harmonie. Pohled na uspěchané a ustarané obličeje lidí šílících uprostřed předvánočních nákupů ale říká něco jiného. Podobný obrázek nabídne i pozorování snahy dodržovat stravovací režim řízený tradicemi několika posledních desetiletí.

Výživový specialista vidí (na vánoční stravě) hlavně to horší

Oči člověka specializujícího se na výživu uvidí hodně tuků v podobě smažených kaprů a ještě více jednoduchých cukrů pocházejících z vánočního cukroví. Toto konformní jednání má samozřejmě následky, které se viditelně a u mnohých i bolestně objeví na tukových polštářích těl strávníků.

Stačí dodržet pár nenásilných pravidel

I přes toto všechno je možné prožít Vánoce ve zdravém duchu. Stačí k tomu dodržovat několik málo jednoduchých pravidel. Mnozí si teď řeknou – dodržovat pravidla i o Vánocích? Chceme mít přece konečně klid a užívat si volnosti.

Naprosto souhlasím. Celý rok jedeme v nastavených kolejích, ne každý s radostí a nadšením. Máme tedy právo „vypnout“. I tak jsem ale přesvědčen, že vypnout v oblasti stravování můžeme rozumným způsobem. Jednoduše tak, že pravidla, která bychom měli dodržovat, nebudeme považovat za pravidla, ale součást procesu nadšení z toho, že Vánoce mohou být současně zdravé i chutné.

Největším nebezpečím nejsou cukry, ale tuky…

Největším nebezpečím v průběhu celých Vánoc ve stravování nejsou kupodivu cukry, ale tuky. Ty jsou koncentrovaným zdrojem energie, v průběhu jídla se nepodílí na pocitu zasycení, takže velmi často tak ztrácíme kontrolu nad jejich přijatým množstvím. A navíc o jejich zastoupení ve vánočním cukroví většinou nemáme ani potuchy. Cukroví tak jíme v duchu přísloví „Co oči nevidí, srdce nebolí“.

Ihned v závěsu za tuky na nás číhá úskalí cukrů. Většinou jednoduchých, tedy s vysokým glykemickým indexem. Najdeme je nejvíce v cukroví a džusech.

… a lenošení!

Třetí výzvu nenajdeme ve stravování, ale kupodivu v nedostatku pohybu. Kombinace přebytku cukrů a tuků při současném omezení pohybové aktivity dává v této matematické rovnici jasný energetický výsledek – nárůst tělesné hmotnosti na místech, kde se nám to líbí nejméně.

Tipy na zdravé vánoční mlsání

Snadno se řekne, dobře se čte…ale jak to všechno uvést do praxe? Zkušenosti z praxe ukazují, že bude rozumné se dívat na období Vánoc realistickýma očima. Dávat si silná předsevzetí, která stejně nespatří světlo světa, je naprosto zbytečné. Jsou svátky klidu, pojďme se raději zaměřit na mlsání, jehož výsledek můžeme mít pod většinovou kontrolou.
Možností není vůbec málo: Například švestky s mandlovým překvapením nebo vánoční kokosky skrývají moře provokativních chutí, u kterých známe nutriční parametry a současně víme, kam nás jejich konzumace dovede.

Alespoň v mojí realitě to bude cesta ke klidu a harmonii. Nechť je tomu tak i u vás!

Krásné Vánoce přeje Martin Jelínek

Jez a věz

Je tomu teprve několik týdnů, co jsem zvedl zvonící telefon, kde se na druhém konci představila mladá paní s nesmělou prosbou o spolupráci na natáčení pořadu pro pražské rádio Applaus. Nerad odmítám jakékoli výzvy, první díly novinky pod názvem „Jez a věz“  přišly na svět za několik dní.

Musím přiznat, že Eva Šimčíková, v jejíž režii se celá akce realizuje, vzala vše za správný konec. Profesionální přístup, skvělá rétorická výbava, jednoduchý a transparentní scénář, rychlá realizace…co víc si přát?

Díly, které se podařilo realizovat, můžete poslouchat každý den na vlnách rádia Applaus v 11:05 a ze záznamu pak v archívu pořadu.

V jednotlivých dílech jsme si vzali na paškál témata, která běžně „trápí“ širokou veřejnost – hubnutí, snídaně, pitný režim, používání vhodných druhů koření, principy a možnosti detoxikace a mnohá další.  Budu rád za jakékoli reakce o smysluplnosti a informační hodnotě našeho pořadu, byť počet jeho dílů je omezený. Přeji pohodový poslech…

Moje cesta za vysněnou postavou

Jednoho krásného rána jsem se při pohledu do zrcadla zamyslel nad tím, zda jsem vůbec spokojený s tím, jak vypadám. Ne že bych kvůli nespokojenosti s postavou nemohl spát, ale přece jenom se v dnešní době klade určitý důraz na zevnějšek a navíc je postava určitým odrazem úrovně našeho zdraví.

Když při hodnocení vnější image odmyslím geneticky nastavená pravidla v podobě somatotypu (typ postavy z podstatné části daný rozložením kostry), který prostě nezměníme, je naštěstí možné s postavou hýbat mnoha různými směry:

  • Způsob stravování v kombinaci se zvolenou pohybovou aktivitou nám umožní nabírat tuky nebo je naopak redukovat (o toto se snaží většina moderního světa).
  • Máme možnost zvýšit podíl svalové hmoty, nejlépe na úkor nežádoucích tukových polštářů.
  • Můžeme dokonce tvarovat některé části našeho těla tak, aby odpovídaly našim představám (širší ramena, užší pas, menší boky, větší lýtka…).

Řekněme si otevřeně, že to není málo, čím nás příroda obdařila

Co ale na to řekne naše zdraví? Jsou tyto postupy a techniky tvarování postavy skutečně bezpečné do té míry, že negativně neovlivní úroveň našeho zdraví? Respektive – kde se nachází hranice takzvaného extrému, který způsobí vznik zdravotních komplikací?

  • Praxe ukazuje, že když například hubneme příliš rychle, zvyšuje se množství krevních tuků a trpí tak játra i celý srdečně-cévní systém.
  • Pokud se bezhlavě vrhneme na cvičení, hrozí riziko jakéhokoli zranění či překyselení z přetrénování (zvýšený oxidační stres).
  • Chceme-li zvětšit objem svalů a nepřiměřeně zvýšíme příjem bílkovin stravou či doplňky (což se děje nejčastěji), přetížíme játra a ledviny a nastartujeme silné oxidační pochody v celém organismu.
  • Pokud chci podpořit regeneraci organismu správně koncipovaným jídelníčkem, můžu nasekat tunu chyb – můžu mít nedostatek nebo naopak přebytek některých živin, jíst ve špatnou dobu (nejen v souvislosti s pohybem)…
  • Miliony lidí na světě užívají různé doplňky slibující redukci tuků, nárůst svalů nebo zrychlení regenerace. Jak si ale vybrat ty správné a kvalitní?

Takže je vhodné (bezpečné) orientovat se na přísloví –„všeho s mírou“. Ale kde tu míru najít, když je navíc silně řízena naší individualitou?

Při ranním pohledu do zrcadla jsem si uvědomil, že životní zkušenosti a poznání mě těmto znalostem naučily. S určitou dávkou (ne)skromnosti budu tvrdit, že to umím. Proč si tedy nesplnit svůj vlastní sen a nevydat se cestou za vysněnou postavou, když je cíl prakticky na dosah? Kecat o svých snech umí každý. Kdo z nás ale zvedne zadek ze židle a začne vyvíjet aktivitu?

Takže dost planých a teoretických řečí!

Zvedám zadek ze židle a jdu si splnit svůj sen – mít postavu, po které toužím, a současně vědět, že jsem naprosto zdravý.

Přetrénovat a přejíst se umí každý. Mě zajímá zdraví, proto si stanovuji následující nekompromisní pravidla:

1. Žádné extrémy ve stravě – tzn. přejídání se, drastické diety redukující tuk či odklon od rovnováhy v oblasti příjmu některých živin (nejčastěji bílkovin).

2. Dostatek regenerace a odpočinku – v žádném případě nechci dosáhnout jakéhokoli cíle s tím, že se při honbě za ním zlikviduji psychicky i fyzicky.

3. Mám sen o tom, že chci mít nějakou postavu. To znamená, že chci toho stavu nejen dosáhnout, ale i dlouhodobě jej udržet. Tedy žádné úlety a la kulturistika s kvantem proteinů a následnými drastickými dietami a odvodňováním se, kdy hodinu vypadám dobře a měsíc se z toho pak léčím. Mým cílem je cesta – tedy v oblasti tvaru postavy prostě přesedlat na jinou kolej, po které pojedu další roky.

4. Pokud bych měl definovat konkrétnější představu o změně, vím pouze to, že chci přibrat cca 5 kg svalové hmoty a trochu se vytvarovat. Podložím sice průběh transformace i výsledky konkrétním měřením, primárním faktorem je ale zlepšení a následné udržení zdraví v podobě lepšího cítění se. Toto mi naprosto stačí, naštěstí netrpím žádným přehnaným stavem narcismu, u kterého bych měl potřebu se v soukromí i na veřejnosti nafukovat.

A protože miluju výzvy, rozhodl jsem se, že si celou akci ztížím

  • Aby byla trochu zábava, svůj cíl dosáhnu pouze na VEGANSKÉ stravě. Tedy žádné maso, mléčné výrobky ani vejce. Proč?
    • Protože jsem přesvědčen, že je to možné.
    • Protože jsem přesvědčen, že je to i zdravé.
    • Protože je to těžší 🙂
    • A především proto, abych prokázal všem rádobyodborníkům, kteří si myslí, že o stravě vědí všechno, že je to prostě možné i bez anabolizujících bílkovin.
  • A když už věci komplikuju, tak pořádně a se vším všudy. Mám pevné rozhodnutí, že cíl dosáhnu i bez jakýchkoli doplňků stravy – proteinových koncentrátů, gainerů, aminokyselin, anabolizérů, stimulantů, růstových faktorů. Důvody?
    • Stejné jako v předchozím bodě. Prostě jsem přesvědčen, že je to možné. A navíc zdravé.
  • Dám si na to přesně 9 týdnů, tedy celé letní prázdniny.
  • Akci sice dělám sám pro sebe, protože je to moje tělo, moje zdraví a můj život. Vše ale budu průběžně a pravidelně zveřejňovat. Především proto, abych ukázal, že je možné takového cíle dosáhnout SNADNO, RYCHLE a LEVNĚ.

Sledujte www.vysnenapostava.cz a nic vám neuteče.

Co ještě chystám na leden

Každá výzva, kterou v životě přijmeme, nás posune o kousek vpřed. Člověk jako tvor společenský svým chováním naprosto zásadním způsobem ovlivňuje svoje okolí a aniž by si to v mnoha případech uvědomoval, formuje tím do určité míry celou společnost. Proaktivní prezentace názorů a předávání zkušeností je součástí naplnění celoživotního poslání, měli bychom proto být vděční za každou příležitost, která umožní realizaci tohoto cíle.
V průběhu jednoho týdne jsem dostal možnost oslovit zájemce o zdravý životní styl hned ve dvou sférách:

Ve středu 22. ledna od 16:00 proběhne v ostravském Knihcentru beseda na téma zdraví, strava, prevence i léčba nemocí pomocí úpravy stravování, společně s autogramiádou nejen mojí poslední knihy „Výživa při zhoubných onemocněních“. Besedy pořádané k tomto centru mají dlouholetou tradici, rád přivítám každého zájemce o vzdělávání se nejen v oblasti zdraví. Přijďte si vzít inspiraci na jednoduché a dobře dostupné recepty a posunout tak obzory poznání o kousek dál.

Na pátek 24. ledna jsem přijal pozvání do pořadu Dobré ráno. Splní se tímto sen v podobě společného vystoupení s mým kolegou kuchařem Markem Machusem, se kterým mám tu čest už několik let spolupracovat. Kromě běžného povídání na populární témata týkající se diet a vyjasňování některých paradigmat v oblasti stravování ukážeme, jak v praxi může vypadat vyvážený a zdravý jídelníček. Přivstaňte si, těším se od 6:00 na ČT1.

Cukrová vata bez éček

Na víkendovém Velikonočním jarmarku jsem v davu tlačících se dětí mezi stánky s uzeninami, perníkem a dalšími dobrotami zahlédl něco, co vzbudilo moji pozornost.

Velký nápis „Cukrová vata bez éček“.

V oblasti výživy jsem si zvykl už na ledacos.
I přesto, že v posledních měsících se do sféry potravinářství šťourá stále častěji, mysl se preventivně v dlouhodobé perspektivě postavila do pozice nezaujatého pozorovatele.
A praxe potvrdila, že to byl velmi dobrý krok.
Pozorovat, vytvářet relevantní úsudek, uložit do databáze a poučit se.

Občasné výkyvy přijdou pouze v případech, kdy se do cesty připlete snaha některých ziskuchtivců parazitovat na zdraví dětí. Zbytečné očkování, překroucené informace o tzv. správných potravinách a jejich aplikace na normované jídelníčky posvěcené ministerstvem, manipulativní reklamy nebo marketingové útoky na rodiče, které jsou pro své děti alfou omegou. V takových případech se probouzí emoce, které s láskou a soucitem nemají mnoho společného.

Cukrová vata bez éček.

Pod pokličkou nic jiného než rafinovaný řepný cukr roztavený na karamel, u kterého prodejnost stoupá se spektrem použitých barviv.

Nekupte to, když dítě žadoní a našeptávač v mozku neustále opakuje – „však je to bez éček. To neublíží…“.

Talent

Všichni přicházíme na tento svět se základní výbavou. Kromě holého zadku si přinášíme i spektrum vlastností daných nám do vínku našimi rodiči.

Díky Bohu jsme každý jiný – v opačném případě by na tomto světě vůbec nebylo veselo.

Rozdíly mezi námi ale vyvolávají závist. Jeden je lepší než druhý a ten je vyvinutější než další. Ego si vždy rádo smlsne na emocích, které při těchto reakcích vznikají.
Nejlépe se krmíme pomlouváním úspěšných. Konkrétně těch, kteří se na pomyslný vrchol vyšplhali vlastní pílí a dlouholetou poctivou dřinou.

Jakmile přestanou stačit argumenty typu „má lepší podmínky“ nebo „je v tom jenom štěstí“, vytáhneme z rukávu skryté eso. Talent. Není nic jednoduššího než odsoudit úspěšného jedince tím, že má talent a vše dostal zadarmo.

Nechodí po Matičce Zemi nikdo, komu by pro dosažení absolutního úspěchu spadlo vše samo do klína. Vezmeme-li na paškál kohokoli, kdo dosáhl ve svém oboru úspěchu, nenajdeme žádnou výjimku, která by vše získala a udržela dlouhodobě bez absolutního zaměření a dřiny.

Je neodiskutovatelným faktem, že talent je dar. Něco, s čím se narodíme. U někoho z nás se projeví už v dětství, někdo jej musí pracně odkrývat.
Každý máme talent.
Mnozí bohužel nikdy nezjistí, kde se v nich tato „mrška“ ukrývá.

Ti, kteří se propracovali k realizaci svého talentu, museli použít něco, co dáno neměli – motivaci. Ale ani ta nám nezaručí, že někam dojdeme. Motivace sama o sobě má nulovou hodnotu, když nemá dostatek paliva v podobě touhy. Tu potřebujeme k tomu, abychom zvedli zadek ze židle a začali vyvíjet aktivitu. Přesně tu aktivitu vedoucí k odkrytí a průběžného posilování daného talentu. A to je přesně to, co odlišuje úspěšné od neúspěšných.

Mít talent nestačí. Bezpočet studií zaměřených na odhalování tajemství úspěšných lidí toto prokázalo – talent v celkovém kontextu zaujímá zanedbatelný zlomek ze všech faktorů vedoucích k úspěchu v jakékoli oblasti lidského konání. Chceme-li dosáhnout čehokoli, co si usmyslíme, je potřeba v sobě probudit touhu.

Mluví se o nás jako o Homo sapiens. Označení „člověk moudrý“ nás předurčuje k tomu, že jsme ovládáni mozkem, ve kterém sídlí rozum.
Mnohým lidem na celé planetě přináší tato poslední věta velké zklamání – Homo sapiens je omyl. Naše životy ovládají touhy, které s rozumem nemají nic společného. Otázka ale je, zda je to špatně – bez emocí by se nemohl projevit talent všech velikánů, kteří byli a jsou hybným motorem celého vývoje.

Vítězové a poražení

Lidé mezi sebou vždy válčili.
Podobně jako zvířata.
Od okamžiku, kdy jsme se pasovali na Homo sapiens, se boje zintenzívnily a byly stále vychytralejší a podlejší.

Přitom všichni si přejeme mír. A klid. Chceme se bavit a užívat si, ne se zabíjet.
Celá historie lidstva zná ale pouze dvě skupiny lidí – vítěze a zapomenuté poražené.
Smutné je to, že se vzájemně zabíjíme na mnoha úrovních. Nestačí nám už klasické zbraně, které ukončí život v jednom okamžiku. Dobře výdělečné je zabíjet pomalu a nenápadně. A nejlépe většinu celé planety, aby se taková činnost vyplatila.
Co se tak zaměřit na jídlo?
Povolíme konzumaci alkoholu. Všichni víme, že škodí zdraví. Ale prodávat jej oficiálně s požehnáním úřadů vlastně znamená, že neškodí.
Nechce se nám vyhazovat potraviny s prošlým datem spotřeby? Nemusíme. Přelepíme etikety, nikdo to nepozná. A když náhodou pozná a oznámí, zaplatím pokutu v podobě pár drobných. Lidi jsou naštěstí hloupí a budou nakupovat dál – jedna malá aférka jim nenasměruje zadek na jiné místo, kde prodávají poctivě. Zvyk je přece železná košile.

Člověk je tvor mlsný. Upravme složení polotovarů tak, aby se na nich vytvořila chuťová závislost – párky bez masa, kečupy bez rajčat, marmelády bez ovoce…nacpeme ochucovadly, zakonzervujeme posypovou solí a napumpovaný bankovní účet rád překřičí slábnoucí hlásek svědomí, které káže spravedlnost a rovnost.

Jíme všichni – ne ale vždy to, co si sami vypěstujeme. Jistotu v koupi kvalitních potravin nemají ani ti, co se nás snaží systematicky likvidovat.
Kde je tedy hranice mezi vítězi a poraženými?

Snídaně

Budím se.

Dnes bude super den.

Táta byl včera v televizi a všichni se u toho bavili.

Nechápu proč – byla to nuda.

Ale mluvili o jídle, tak se těším na snídani.

Máma má míchaná vajíčka.

Chci je taky.

Dostanu chleba se sojovou pomazánkou.

Kousnu si a vyplivnu jej tátovi do talíře. Směju se.

Táta ne. Tváří se přísně.

Včera s pánem v televizi mluvili o tatrance.

Tu chci taky. Vyplivnu druhé sousto a začnu brečet.

Táta se rozčílí a podá mi okurku. Prý je zdravá.

Brečím ještě víc. Chci tatranku.

Odlezu k misce, kde má pes granule. Začnu je jíst.

Táta mi dá na zadek.

Řvu.

Táta mluví s mámou o pánovi z televize. Prý chtěl neustále tatranku – když ji nedostane, bude vychromnělej.

Nevím, co to znamená.

Tak řvu ještě víc.

Odbatolím se k misce, kde má pes vodu. Začnu ji pít.

Táta mi dá znovu na zadek.

Zase řvu a zvyšuju hlas.

Táta je silně nervózní.

Chci tatranku.

Strčí mi do pusy chleba se sojovou pomazánkou.

Utíkám na WC, nakloním se nad mísu a spláchnu. Ostříkne mě voda. Směju se. Je to paráda.

Teď řve táta i máma.

Dostanu od táty na zadek.

Máma mě jde převléct. Táta sedí u snídaně a drží se za hlavu.

Asi bude vychromnělej.

Měl by si dát tatranku.

Potřeba nebo touha?

Trpíme úžasnou schopností si neustále na něco stěžovat. Na zdraví, nedostatek financí, politickou situaci, rodinné vztahy, globalizaci… Vždy se něco najde. Svým způsobem je věcí každého z nás, co si myslíme a na co si stěžujeme – je to přece jenom náš život.

V konečném důsledku je smutné vědět, že existují bolestně jednoduchá řešení na jednotlivé situace a nic s nimi neudělat.

Se zájmem sleduji, jak se v dnešní době cena vajec šplhá do nebes. Evropská unie přikázala chovatelům slepic zajistit lepší životní podmínky v podobě větších klecí a zákon akce a reakce na sebe nenechal dlouho čekat.

Při posledním nákupu v supermarketu si za mnou stojící paní velmi nahlas stěžovala, že nehodlá kupovat vejce za šest korun. Prostě na to nemá a tuto cenu nebude akceptovat.

V košíku měla pivo, kofolu, tavený sýr, tři rohlíky a margarín.

Někdy se vyplácí vystát si dlouhou frontu – takto investovaný čas umožní nahlédnout do způsobu uvažování populace, která se nechá vláčet okolnostmi.

A kdo za to všechno může? Na koho ukážeme prstem?

Viníkem takové situace není nikdo jiný než neschopnost rozlišit při nakupování touhu od skutečné potřeby. Jak jednoduché…

Jak (ne)nakupovat

Není nic překvapivého na zjištění, že prodejci na potravinách pozměňují data spotřeby. Logika ekonomického zákona „Přežívají jen ti nejsilnější“ jim podsouvá zkažené myšlenky typu „přelep etiketu, nikdo to nepozná“.

Jako populace nemáme chuť vůbec se pozastavit nad tím, že se toto děje – hranice otrlosti většiny z nás se evidentně posouvají neustále dál.

Ani už nejsme zaskočeni, že pro pár korun je schopen si prodejce pokazit jméno. Lidská paměť je krátká a pokuty nízké.

Na pováženou je ale fakt, že jsme stále ochotni takové výrobky kupovat dál.

Žijeme v době, po které jsme dlouhá staletí snili a toužili – postupným vývojem jsme se propracovali do stavu, kdy máme dostatek všeho hmotného. Moderní civilizace nám dává skvělou možnost volby. Můžeme si vybírat na úrovni ceny i kvality s vědomím, že je z čeho vybírat.

Tragické na tom všem je, že ta většina lidí, která „táhne“ ekonomiku vpřed, toto nedělá. Nevybírá si na základě zdravé logiky rozumu a získaných znalostí, ale chová se jako stádo ovcí, které jdou tam, kam je pastýř rozhodující o ceně i kvalitě navede.

Přitom je řešení situace tak jednoduché – tyto potraviny nekupovat.
Nezabírá osvěta, nepomáhají restrikce ze strany úřadů. Jakákoli forma boje vždy způsobí odpor – zákon akce a reakce nemáme šanci obejít.

Tak trochu škoda, že toto nechápe právě ta masa lidí, která je svým počtem schopna tyto stavy zvrátit.
Trvale zvítězit je možné pouze nebojováním. Máhátma Gándhí by nás i v této oblasti bezpochyby rád podpořil.