Vítězové a poražení

Lidé mezi sebou vždy válčili.
Podobně jako zvířata.
Od okamžiku, kdy jsme se pasovali na Homo sapiens, se boje zintenzívnily a byly stále vychytralejší a podlejší.

Přitom všichni si přejeme mír. A klid. Chceme se bavit a užívat si, ne se zabíjet.
Celá historie lidstva zná ale pouze dvě skupiny lidí – vítěze a zapomenuté poražené.
Smutné je to, že se vzájemně zabíjíme na mnoha úrovních. Nestačí nám už klasické zbraně, které ukončí život v jednom okamžiku. Dobře výdělečné je zabíjet pomalu a nenápadně. A nejlépe většinu celé planety, aby se taková činnost vyplatila.
Co se tak zaměřit na jídlo?
Povolíme konzumaci alkoholu. Všichni víme, že škodí zdraví. Ale prodávat jej oficiálně s požehnáním úřadů vlastně znamená, že neškodí.
Nechce se nám vyhazovat potraviny s prošlým datem spotřeby? Nemusíme. Přelepíme etikety, nikdo to nepozná. A když náhodou pozná a oznámí, zaplatím pokutu v podobě pár drobných. Lidi jsou naštěstí hloupí a budou nakupovat dál – jedna malá aférka jim nenasměruje zadek na jiné místo, kde prodávají poctivě. Zvyk je přece železná košile.

Člověk je tvor mlsný. Upravme složení polotovarů tak, aby se na nich vytvořila chuťová závislost – párky bez masa, kečupy bez rajčat, marmelády bez ovoce…nacpeme ochucovadly, zakonzervujeme posypovou solí a napumpovaný bankovní účet rád překřičí slábnoucí hlásek svědomí, které káže spravedlnost a rovnost.

Jíme všichni – ne ale vždy to, co si sami vypěstujeme. Jistotu v koupi kvalitních potravin nemají ani ti, co se nás snaží systematicky likvidovat.
Kde je tedy hranice mezi vítězi a poraženými?

Snídaně

Budím se.

Dnes bude super den.

Táta byl včera v televizi a všichni se u toho bavili.

Nechápu proč – byla to nuda.

Ale mluvili o jídle, tak se těším na snídani.

Máma má míchaná vajíčka.

Chci je taky.

Dostanu chleba se sojovou pomazánkou.

Kousnu si a vyplivnu jej tátovi do talíře. Směju se.

Táta ne. Tváří se přísně.

Včera s pánem v televizi mluvili o tatrance.

Tu chci taky. Vyplivnu druhé sousto a začnu brečet.

Táta se rozčílí a podá mi okurku. Prý je zdravá.

Brečím ještě víc. Chci tatranku.

Odlezu k misce, kde má pes granule. Začnu je jíst.

Táta mi dá na zadek.

Řvu.

Táta mluví s mámou o pánovi z televize. Prý chtěl neustále tatranku – když ji nedostane, bude vychromnělej.

Nevím, co to znamená.

Tak řvu ještě víc.

Odbatolím se k misce, kde má pes vodu. Začnu ji pít.

Táta mi dá znovu na zadek.

Zase řvu a zvyšuju hlas.

Táta je silně nervózní.

Chci tatranku.

Strčí mi do pusy chleba se sojovou pomazánkou.

Utíkám na WC, nakloním se nad mísu a spláchnu. Ostříkne mě voda. Směju se. Je to paráda.

Teď řve táta i máma.

Dostanu od táty na zadek.

Máma mě jde převléct. Táta sedí u snídaně a drží se za hlavu.

Asi bude vychromnělej.

Měl by si dát tatranku.

Potřeba nebo touha?

Trpíme úžasnou schopností si neustále na něco stěžovat. Na zdraví, nedostatek financí, politickou situaci, rodinné vztahy, globalizaci… Vždy se něco najde. Svým způsobem je věcí každého z nás, co si myslíme a na co si stěžujeme – je to přece jenom náš život.

V konečném důsledku je smutné vědět, že existují bolestně jednoduchá řešení na jednotlivé situace a nic s nimi neudělat.

Se zájmem sleduji, jak se v dnešní době cena vajec šplhá do nebes. Evropská unie přikázala chovatelům slepic zajistit lepší životní podmínky v podobě větších klecí a zákon akce a reakce na sebe nenechal dlouho čekat.

Při posledním nákupu v supermarketu si za mnou stojící paní velmi nahlas stěžovala, že nehodlá kupovat vejce za šest korun. Prostě na to nemá a tuto cenu nebude akceptovat.

V košíku měla pivo, kofolu, tavený sýr, tři rohlíky a margarín.

Někdy se vyplácí vystát si dlouhou frontu – takto investovaný čas umožní nahlédnout do způsobu uvažování populace, která se nechá vláčet okolnostmi.

A kdo za to všechno může? Na koho ukážeme prstem?

Viníkem takové situace není nikdo jiný než neschopnost rozlišit při nakupování touhu od skutečné potřeby. Jak jednoduché…

Jak (ne)nakupovat

Není nic překvapivého na zjištění, že prodejci na potravinách pozměňují data spotřeby. Logika ekonomického zákona „Přežívají jen ti nejsilnější“ jim podsouvá zkažené myšlenky typu „přelep etiketu, nikdo to nepozná“.

Jako populace nemáme chuť vůbec se pozastavit nad tím, že se toto děje – hranice otrlosti většiny z nás se evidentně posouvají neustále dál.

Ani už nejsme zaskočeni, že pro pár korun je schopen si prodejce pokazit jméno. Lidská paměť je krátká a pokuty nízké.

Na pováženou je ale fakt, že jsme stále ochotni takové výrobky kupovat dál.

Žijeme v době, po které jsme dlouhá staletí snili a toužili – postupným vývojem jsme se propracovali do stavu, kdy máme dostatek všeho hmotného. Moderní civilizace nám dává skvělou možnost volby. Můžeme si vybírat na úrovni ceny i kvality s vědomím, že je z čeho vybírat.

Tragické na tom všem je, že ta většina lidí, která „táhne“ ekonomiku vpřed, toto nedělá. Nevybírá si na základě zdravé logiky rozumu a získaných znalostí, ale chová se jako stádo ovcí, které jdou tam, kam je pastýř rozhodující o ceně i kvalitě navede.

Přitom je řešení situace tak jednoduché – tyto potraviny nekupovat.
Nezabírá osvěta, nepomáhají restrikce ze strany úřadů. Jakákoli forma boje vždy způsobí odpor – zákon akce a reakce nemáme šanci obejít.

Tak trochu škoda, že toto nechápe právě ta masa lidí, která je svým počtem schopna tyto stavy zvrátit.
Trvale zvítězit je možné pouze nebojováním. Máhátma Gándhí by nás i v této oblasti bezpochyby rád podpořil.

Úcta

V posledních letech zažíváme neuvěřitelný boom celé civilizace a jejich výdobytků. Všechno se zrychluje – přenos informací, pracovní nasazení, tvorba stresu, rozvoj různých chorob. I přes snahu moderní medicíny prodlužovat náš život kráčíme rychleji do hrobu. Neumíme (a ani nechceme) zpomalit.

Není proto čas zamýšlet se na „drobnostmi“ jako je například úcta.
Úcta k životu, zdraví, rodině,  práci druhých, k sobě samým.
Přitom je to jeden ze základních postojů, který jsme schopni všichni objevit ve svém nitru.

Cítit úctu znamená na chvíli se zastavit a uvědomit si existenci – tady a teď.

Nejvíce úcty projevují malé děti.
Žijí ve světě obklopené tajemstvím, která chtějí odhalovat. Každý okamžik jejich života přináší různá překvapení, nad kterým zůstávají v úžasu stát.
Život pro ně není samozřejmostí.

Pro dospěláky je samozřejmostí vše.
Kde je samozřejmost, není úžas. Bez něj nemůžeme projevit úctu.
A s tím přichází stagnace.

Buďme dospělými se srdcem dítěte – neztratíme nic, získáme všechno.

Kam kráčíš, národe?

Obklopují nás různé „pravdy“.
Z jedné z nich se dnes v oblasti zdraví stalo klišé – „Jsme to, co jíme“. Kus pravdy v tom samozřejmě je. Naše tělo není složeno z ničeho jiného než z toho, co mu dáváme každý den v podobě jídla a tekutin.

Všichni to víme.
Evidentně si to ale uvědomuje pouze „hrstka vyvolených“, kteří tuto pravdu skutečně pochopili a řídí se jí.
Světové statistiky mluví o 20 – 30% západní části populace.

Ten zbytek se úspěšně likviduje.
Z úhlu nezávislého pozorovatele, který kouká na Matičku Zemi ze shora, by se mohlo zdát, že tato většina trpí masochistickými sklony. Za každou cenu se snaží zlikvidovat.
A dělají to úspěšně.

Jenom v ČR je evidováno necelých 700 000 cukrovkářů – převážná většina z nich se k tomuto stavu projedla a propila. Přes 300 000 dalších „trpělivě“ čeká, až se u nich tato choroba rozvine. Více než dva a půl milionu alergiků. A přivádíme na svět další a další.

Zdravý rozum není schopen pobrat, co vede lidi k těmto dlouhodobým systematickým sebevraždám.
Možná se nemáme se rádi.
Nebo tu už nechceme tu být.

Víme, kam kráčíme?
Nadvláda žaludku nad rozumem nás přivádí do hrobu.

Funkční svět

Moderní doba nám v oblasti potravinářství přinesla převratný objev – potraviny upravené tak, aby se tvářily zdravě. Respektive zdravěji než zdravě.

Téměř každá chemicky neupravená potravina totiž může být považována za zdravou. Na tom se ale moc nevydělá. Proto je potřeba vyrobit ještě zdravější.

„Vezmeme“ tedy jakoukoli potravinu a přidáme do ní nějakou látku, o které se tvrdí, že podporuje naše zdraví. Třeba vitamín. Nebo minerál. Popřípadě cokoli jiného. Za běžných podmínek by se tyto složky neměly šanci vůbec potkat – dnes ale tvoří nerozlučná partnerství.

Nějaký chytrolín je nazval funkčními potravinami.

Údajně navyšují biologickou hodnotu jídla a mohou působit jako prevence před vznikem různých onemocnění. To tvrdí zdravá logika.

Pak přišel jinej chytrolín a prohlásil, že jídlo nemůže ovlivňovat naše zdraví, tedy nemůžeme mluvit o žádné prevenci. Tak káže moderní zákon.

Ale funkční potraviny se vyrábějí dál. A stále ve větším množství.

Sice se už nikde nedočteme, jaká je jejich výhoda, ale tvářit zdravě se umí. Navíc skvěle tahají peníze z kapes. Nejen nás, konzumentů, ale i firem, které investují do jejich výroby a výzkumu.

Moderní doba je zajímavá – legislativa jde jedním směrem, praxe opačným.
Kam se vydáme my?

Výchova dětí

Jako společnost kráčíme určitým směrem. V globálním měřítku a dlouhodobém pojetí  naštěstí vpřed.
Pomalu, ale jistě.
Rychlost tohoto postupu se odvíjí od několika faktorů – jedním z nejvýznamnějších je způsob výchovy našich dětí. Má to svoji logiku. Děti jsou naší budoucností. Vyplatí se jim proto věnovat zvýšenou pozornost.
Dodnes si vzpomínám na své dětství, kdy jsem jako mladý amatérský filatelista sbíral prvorepublikové známky, na nichž tatíček Masaryk choval v náručí dítě se slovy „Měj úctu k duši dítěte“.
Hluboké moudro, které by se mělo nesmazatelně vrýt každému rodiči do paměti a stát se pilířem při výchově vlastních dětí.
Problémem (nejenom) dnešní společnosti je, že svoje děti nevychováváme.
Pouze je poučujeme.
A v takovém případě mluví vždy naše ego. Dítě neuslyší sebechytřejší argumenty. Vnímá jen energii řečníka.
Vychovávat můžeme pouze tím, že půjdeme vlastním příkladem.
A dokud toto neuděláme, budeme to stále jenom my, kdo brzdí pokrok nejen nás samotných, ale i vlastních dětí a celé společnosti.

Slzy

Slzy jsou projevem našich emocí.
Známe je všichni.
A téměř všichni se za ně stydíme.

V dnešní společnosti typické přebujelým egem jsou emoce nežádoucí.
Důležitý je úsměv a neustálá snaha tvářit se pozitivně. Zapadneme tím do kolektivu a všichni budou šťastní, že všechno funguje.

Skutečně je tomu tak?

Slzy jsou projevem emocí – pozitivních i negativních. A emoce je něco, co má energii. Velkou energii.

Slzy smutku vyjadřují nesouhlas nad nespravedlností spáchané na našem malém Já. A tato forma odporu se šíří všemi směry. Pláč způsobený hněvem proto ubližuje nám i celému okolí.

Naštěstí ale existují i slzy štěstí. Ty mohou navíc odrážet naši touhu. Když ji zbarvíme nadějí, jsou pak jako perly nabité duhovou energií, která osvětluje cestu, po které kráčíme.

Vítám každou situaci, kdy moje děti pláčou.
Jejich slzy mi říkají, kterým směrem bych se měl ubírat.

Vítězství nad zlem

Většina z nás je zvyklá mstít se za křivdy, která nám byly učiněny.
Dostaneme facku?
V pořádku, vrátím dvě.
Snažíme se zvítězit nad svými nepřáteli pomocí prostředků, které byly použity na nás.

Stále nám, společnosti, nedochází, že není možné přemoci pomluvy pomluvami, nadávky jinými nadávkami a zlo další zlomyslností.

Jakmile se snížíme na úroveň toho, co sami chceme potlačit, automaticky roztáčíme kola zákona odplaty.

Já tobě, ty mě.
Neustále dokola.
Nikdy to nekončí.

Líbí se mi starý příběh o třech meditujících jogínech.
Jednoho dne kolem nich někdo šel každému z nich dal facku.

První jogín vyskočil a hned mu ji vrátil.
Druhý se krátce zamyslel, vše rozdýchal a meditoval dál.
Ten třetí si ani nevšiml, že nějakou dostal a meditaci vůbec nepřerušil.

Vždy byli, jsou a budou mezi námi lidé, které nic nezastaví. Jdou za svým cílem a neexistují překážky, které by je zlomily.

Na duchu ani na těle.

Jejich vědomí se nachází v jiných sférách.
Vědí, že platí určité zákony a řídí se jimi.
Vědí, že doba Mojžíšova, kdy platil zákon „Oko za oko, zub za zub“, je dávno pryč.
Tito lidé přesunuli svoji pozornost na Nový zákon a věří, že platí Ježíšova přikázání.

Díky, Václave Havle, za příklad, který jsi nám všem dal.