Tajemství věčného mládí

„Za mých mladých let bych to zvládnul, ale teď už zdraví neslouží jako dřív…“. Tuto větu je možné slýchat velmi často. Většinou souhlasně kýveme hlavou – čas nikdo nezastaví a amortizace našeho těla je naprosto běžná věc. Všichni stárneme. Je přece normální mít zdravotní problémy…

Ještě chvíli pokračovat v psaní v podobném duchu a začnou mě bolet klouby, trápit nadýmání a u každého telefonátu budu čekat, jestli se z Německa nepřišel ubytovat pan Alzheimer.

JE normální a přirozené, že tělo nemládne. Ale to přece neznamená, že tím budu přivolávat všechny běžně známé choroby. Je děsivé, že tímto způsobem destruktivního uvažování se běžně projevují už třicátníci.

Smutné na celé situaci je fakt, že s postupným stárnutím těla stárne i naše mysl.

Pardon, ani to není úplně správné. U většiny z nás mysl stárne rychleji než jejich tělo. A tyto změny ve způsobu uvažování se projeví na fungování fyzického těla.

Neustále na něco nadáváme.

Sledujeme televizi, kde se vraždí, znásilňuje, mrzačí, mluví o nemocech.

Stresujeme se z důchodových reforem a černé budoucnosti, která nás všechny čeká.

A pak se divím, že s takovou hromadou hnoje v mozku nejsem v pořádku.

Co se tak orientovat na změnu způsobu myšlení? S mladou myslí nikdy nemůžu zestárnout. Mladá mysl projevující se v očích dospěláka jako nikdy nekončící pubertální mejdan nedovolí, aby postupně stárnoucí tělo omezovalo projev způsobu života.

Zbožňuji tyto úvahy. Naučil mě je život sám. Především tím, že mi dal možnost setkat se s lidmi, kteří jsou živoucími příklady tohoto způsobu života.
Devadesátiletí „staříci“, kteří se nebojí běžet maratón.
Osmdesátileté „babky“, které se potápí mezi rejnoky a žraloky.
Století veteráni cestující po světě, hrající golf a užívající si života plnými doušky bez jakýchkoli omezení.

Protřu si zrak, nastartuji mozkové závity a začnu přemýšlet. Kam koukat? Na fňukající vrstevníky se dvěma by-passy nebo životem překypující generaci lidí narozenou ve třicátých letech minulého století?

Mám v tom naprosto jasno – kam koukám, tam se i v životě dostanu.

Jak nakrmit ego

Miluju televizi. Společně s mikrovlnnou troubou je to největší vynález 20.století. Vždy ji zapínám v okamžiku, když se chci ubezpečit, že moje strava je skutečně racionální. A nejlepší jsou pro to politické debaty.

Po dvou minutách drahocenného času, kdy stále není jasné, který z politiků se prezentuje větším egem, přístroj vypínám s pocitem uspokojení. Nic se nezměnilo. Žádné úsměvy, pochvaly, projevy uznání. Jenom staré známé obviňování, projevy negativních emocí, nedůvěra…

Pocit mojí spokojenosti pramení především ze zjištění, že ega všech politicky nadaných jedinců této společnosti jsou dlouhodobě krmená stejnou stravou. Žádná pestrost ani rozmanitost. Hezky standardizovaný příjem velkých porcí, které před pozřením nejlépe ohřejeme v mikrovlnce. Všichni dnes víme, že mikrovlnné záření ničí zdraví prospěšné látky, které pozitivně ovlivňují naše zdraví. Evidentně (nejen) v politice zdomácněla televize stejně dobře jako mikrovlnné trouby. Krmíme mozek i naše ega mrtvou stravou. A z takového základu velmi obtížně vybudujeme realitu, která není zpátečnická.

S klidným srdcem se tedy můžu na lidi dál usmívat. To vše s vědomím, že nezapadnu do šedi průměru této společnosti a navíc budu mít pocit výjimečnosti, který nestojí ani korunu.

Proč tímto způsobem nekrmí svoje ega i ostatní?

Zejména před každým projevem v médiích by měla být povinnost dát si pořádnou porci takové svačiny. Z výživového hlediska ale nejlépe v syrové podobě. Dlouze žvýkat, pomalu a zhluboka dýchat a na vše v okolí se usmívat. Dosáhneme tak stavu, kdy se vlk v podobě žaludku nažral a koza zastupující ego zůstane pořád celá.

Chci žít nonstop

Letošní podzim je zvláštní. Alespoň jeho aktuálně probíhající část. Na tradiční podzimní plískanice a inverze jsem si už zvykl – jsou neodmyslitelnou součástí tohoto období. Nedokáži ale z hloubi paměti vylovit žádný úsek v mém životě, kdy bych se v takto koncentrované podobě setkával s tolika negativními zprávami ze světa našeho zdraví.

Nejprve přijde šok v podobě jedovatých kečupů.

Pak studená sprcha s botulotoxinem v bio olivách.

Ihned poté si člověk přečte, jak Vietnamci místo nudlí prodávají hliník…

Že výrobci potravin nejsou svatí, víme všichni. Alespoň se tak domnívám.

Každotýdenní zprávy o oříšcích s aflatoxinem, které se vesele stěhují z jihu k nám, už nevnímám. Buráky jíst za každou cenu nemusíme.

Že malým dětem rostou po konzumaci některých mléčných výrobků prsa, moji mysl také zocelilo. Všude křičím, ať si na mléko dáváme pozor.

Představa, že se do médií dostanou jenom ty průšvihy, které se kontrolním orgánům podařilo v té obrovské mase jídla odhalit, mi nedělá dvakrát dobře. Mluvíme o špičce ledovce, kterou jsme ve stravě schopni eliminovat. Ale co ten zbytek, o kterém nevíme?

Já CHCI žít nonstop. A to i v oblasti stravování. Nemusím zrovna holdovat obžerství, ale nemám ani zájem si najímat ochutnávače jídla, jako to dělali římští a egyptští vládcové. Chci žít nonstop a naplno beze strachu, že mě zabije zrovna to, co považuji za zdravé. A mám pevnou víru v to, že nejsem sám.

Sympatie nebo soucit?

Všichni velikáni lidské historie v různých oborech svorně prohlašovali, že ty důležité věci je napadly „náhodou“. Ne cíleně. Z ničeho nic. Prostě v jeden okamžik přišly. Ať už se jednalo o významné objevy moderní vědy či vznosné filozofické myšlenky, většina nových věcí přišla jako blesk z čistého nebe.

Sice nepatřím mezi žádné velikány, něco podobného se ale stalo i mně. Naštěstí.

Minulý týden mě při poskytování rozhovoru s jistým časopisem na téma půsty a breathariánství došla jedna věc.

V článku, který paní redaktorka ve finále otiskla, se vcelku napřímo pustila do breathariánů. Z úhlu pohledu běžné populace vcelku opodstatněně. Breathariáni jsou velmi úzká skupina lidí, kteří z různých důvodů nepřijímají stravu. Ne dočasně, ale trvale. Prostě nejedí. Někteří z nich dokonce ani nepijí.

Z duchovního hlediska tomu rozumím. Dokonce je možné takový stav vysvětlit i rozumově – to za předpokladu, že odsunu způsob vnímání a fungování lidského těla z pohledu ortodoxní vědy a použiji řeč kvantové fyziky.

Na stranu druhou je mi ale jasné, že to nechápe většina světa. Nepochopení, nedůvěra, podezíravost – zesíleno fakty, že se objevili jedinci, kteří si na tomto principu založili docela výnosnou živnost. Horší ale je, že svými názory zmanipulovali svoje okolí a někteří z jejich stoupenců za toto sympatizování zaplatili životem.

A v případě slova „sympatie“ mi to došlo. Došlo mi, jak moc je sympatizování nebezpečné.

Podívám-li se na celou věc očima filozofie, budu vnímat sympatii jako souhlasnost s nedokonalostí. Protože se bavíme o lidské sympatii (nebo sympatizování), je tato činnost prorážením síly, která je zatížena pocitem nedokonalosti a již existující nedokonalost zesiluje… A tady je jádro problému. Sympatizováním dávám souhlas k tomu, aby se moje já vázalo na názory a činnost někoho jiného. Takto tedy i na první pohled nevinná aktivita lidí, kteří propagují svůj názor, směr, filozofii, hnutí…může způsobit lidskou tragédii v podobě podřízení vlastní vůle formou sympatizování a následně odklonu od činnosti svého vyššího já.

A to je průšvih.

Otázka tedy zní – jak se zbavit takového počínání, v lepším případě jak mu předejít?

Co takhle pustit ke slovu soucit? Ne ten lidský. Na mysli je soucit vyššího principu, náboženství mluví o božském soucitu. To je stav mysli, který zakotvuje naši pozornost v přítomném okamžiku a vybízí nás stvořit dokonalost.

Řečeno lidsky – sympatie je akce mého nižšího já, soucit pak vyššího já.

Neměli bychom neustále s někým sympatizovat. Je to škodlivé – vlastnímu zdraví, životu. Nesympatizujme. Vyjadřujme vnitřní souhlas s nějakým názorem nebo činem, ale ne sympatii.

Berme si příklad z lidí, kteří něco umí. Mohou nám svým životem ukázat cestu.

Sympatie nás ale zavede na scestí, odkud nemusí být návratu.

Soucit, který je projevem neosobní lásky, je cesta, po které bychom měli kráčet všichni. Pokud to ještě neděláme, jednou stejně budeme…

Vyrábíme závisláky

Před několika dny se mihla v médiích zpráva, která svým významem vzbudila moji pozornost. Celosvětově nejvýznamnější značky energetických nápojů hledají možnosti, jak do budoucna neustále navyšovat svůj odbyt. Skvěle se jim to v posledních letech podařilo v ekonomicky vyspělých zemích – trhům vévodí USA, Velká Británie a Austrálie. Proč tedy nezaútočit i na zbytek světa?

Pít přeci musíme všichni. Tělo žádá pouze čistou vodu. Pokud ji osladím, zmanipuluji tak chuťové buňky, dám pořádnou pecku slinivce a vytvořím menší závislost. Prodej ale zvýším tak, že z malé závislosti udělám velkou. Nejlépe tak, že k cukru přidám i kofein. Je levný a účinný, ideální kombinace.

A když můj zákaznický rozum začne protestovat, že chce udělat i něco pro své zdraví? Žádný problém – přisypeme pár vitamínů – jsou levné a neúčinné, ale to nikoho nezajímá. Podstatné je, že jsou. Trocha barvy na závěr, osvěžíme oxidem uhličitým a vzhůru do Asie, Latinské Ameriky a Afriky – civilizace už má svých závisláků dost.

Vím, co jím?

První polovinu svého života jsem stravování v restauracích neřešil – jako aktivní (silový)  sportovec jsem zdlábnul všechno, na co jsem přišel. V okamžiku, kdy se moje profese „zvrhla“ na stranu zdravého životního stylu a já dostal možnost nahlédnout pod pokličku potravinářského průmyslu a gastronomie, se ze mě z „donucení“ stal amatérský kuchař.

Vím, co kupuji (alespoň v některých případech), mám dozor nad výrobním postupem (vždy) a estetický vzhled pokrmu si upravím podle momentální nálady.

Na základě těchto praktických zkušeností musím potvrdit, že je úúúúžasné žít takový kulinářský sen. Z pracovního hlediska však ne vždy praktický.

Zdá se, že v krátké budoucnosti se ale blýskne na lepší časy. Ve Francii – ráji většiny gastronomů – před několika týdny v rámci průběžných snah chránit spotřebitele novelizovali zákony, které nařizují, aby v restauracích na jídelních lístcích byla odlišena jídla vyrobená na místě (tedy z čerstvých surovin) a jídla připravena z polotovarů.

Začínám mít chuť jet opět po několika letech na dovolenou do Francie. Nebo se tam rovnou přestěhovat – do doby, než v našem Kocourkově nabere lobbismus ten správný směr a já budu moci jít bez obav do restaurace určené pro obyčejné smrtelníky, kde se mě nepokusí zabít „dokonalou“ obsluhou nebo jídelním lístkem.

Papoušek – součást duševního zdraví

Pro člověka bylo od okamžiku vzniku zemědělství a pastevectví před mnoha tisíci lety běžné sdílet společný prostor pro život s některými zvířaty. Postupem vývoje zjistil, že ne všechny musí zákonitě skončit na rožni či talíři a jal se některé domestikovat pro potřeby egoistické i citové. Moderní civilizace v kombinaci s rozvojem mezinárodní dopravy způsobily velmi dobrou dostupnost prakticky jakéhokoli zvířátka, které běžně označujeme za domácí mazlíčky. Nemám na mysli zrovna pitbuly nebo pavouky, se kterými bych se raději moc nemazlil (i když jejich majitelé to velmi často dělají a neměnili by).  Existují velmi roztomilá stvoření, která svým vzhledem a chováním odpovídají vnitřním potřebám jejich budoucích chlebodárců (masodárců, zrnídárců…) – například kočičky (chytají blechy a mají rády papoušky) nebo papoušci a jiní exoti (nemají pro změnu rádi kočky) …
Dlouho, velmi dlouho (asi 2 týdny) jsem odolával přání rodinné rady pořídit si k pejskovi ještě ne kočičku, ale papouška.

Papoušek křičí, papoušek vříská, papoušek pouští peří, papoušek je zdrojem chlamydií, papoušek mluví sprostě, papoušek klove, papoušek je drahej… Jakmile došly argumenty, papoušek se nastěhoval. Děs a hrůza se staly hojným přispěvatelem stresu, který byl už před mnoha lety vyhlášen za třídního nepřítele našeho zdraví, a tyto emoce se stupňovaly s nabývajícími zkušenostmi od známých, kteří se rozhodli jít stejnou cestou.
Sedím na návštěvě v obýváku, kde majitelé pyšně vypustí papouška, aby se předvedl ve své plné kráse. Papoušek dvakrát obletí místnost a přistane na pohovce. Hlavu zvědavě nataženou, oči vykulené a obhlíží svoji budoucí oběť. Po krátkém rozvažování rychle přicupitá ke mně. Děsím se představy, že mi ukousne kus ucha. Namísto toho romanticky pípne: „P…“ Podobná slova slýchávám, když náhodou a omylem projíždím kolem Stodolní nebo zaslechnu fanoušky Baníku.

Návštěva se začervená a vykoktá nesouvislou omluvu, že je to blbé zvíře, které něco pochytilo od souseda.

Vzpomenu si na vtip o papouškovi, který sedí doma v kleci a v noci přijde zloděj. Papoušek na něj kouká a zahlaholí: „Ježíš tě vidí!“ Když zloděj nereaguje, papoušek pokračuje: “Ježíš je pitbul!“

Takové schopnosti mi byly prezentovány, když nahazovali udičku mým směrem, abych se podvolil domácí většině a přijal dalšího člena rodiny. Co když ale skutečně jednou někde uslyší hnusnou sprosťárnu a naučí se ji. Představa, že něco podobného slyším každý den po budoucích čtyřicet či padesát let, což je běžně udávaná životnost takového miláčka, mě přivádí do mdlob.

V záchvatu zoufalství stojím desítky minut každý den u klece a opakuji předem připravené fráze – „Ahoj“ , „Čau“, „Kuk“…V chytrých příručkách čtu, že má kapacitu až 200 slov. Čím více těch slušných mu nasázím do mozku, tím menší šance, že si zapamatuje kdejakou „prasárnu“.  Papoušek je však chytřejší, než se píše v knihách. Zajímá se především o slova, která zazní jen tak a mimochodem. Ne jenom to, co se mu cpe do hlavy. Silně mi tím připomíná moje pubertální léta.  Mozek papouška má naštěstí matkou přírodou naprogramovanou i vlastní povahu. Umí žárlit, umí se rozčilovat, umí se dokonce i mazlit. A umí se učit to, co chce sám. Evidentně se rozhodl jít vlastní cestou vzdělání a po krátké době samostudia začíná každý den přivítáním: „Miláčku, čau.“ Při odchodu do práce se z klece ozývá „Pa pa“. Při příchodu domů „Ahoj“.  Když se chce kamarádit, zazpívá „Dej pusu“.

Po několika letech používání audiovizuálního přístroje programujícího mozek k vyšším výkonům přístroj odkládám a měním za poslech pozitivních frází domácího miláčka. Jeho schopnosti mají mnohem větší dopad, než suchý software naprogramovaný nedokonalou lidskou bytostí. Po každém jeho proslovu zjišťuji, že se usmívám. Úsměv vyvolá pozitivní emoci. Ta je zdrojem dobré nálady. Dobrá nálada způsobí, že nevzniká stres. Bez stresu moje tělo nechátrá tak rychle a já se cítím mnohem lépe. Když se cítím dobře, stávám se vlastníkem těch emocí, které se nemusím stydět předávat svému okolí. Svět hned vypadá lépe.

Že by papoušek byl součástí procesu snahy o zlepšení světa? Definitivně přemýšlím, proč jsem vlastně nechtěl papouška.