Kvalita potravin

Jako spotřebitelé mající absolutní důvěru v zákony ošetřující kvalitu potravin jsme většinově odkázáni na pravdivost informací uváděných na etiketách jednotlivých výrobků. Praxe posledních let ale ukazuje, že hledání skutečné kvality se skutečně skrývá v samotném procesu hledání.

Z důvodu vlastní pohodlnosti očekáváme, že nám moderní doba vše naservíruje přímo pod nos. To se opravdu děje, bohužel se nejblíže k nám proderou pouze výrobci a prodejci s nejagresivnějšími obchodními taktikami.

U průměrného nakupujícího vždy vyhrává parametr ceny, vnímání kvality silně pokulhává.

Podívejme se kriticky na situaci v oblasti pečiva – najít SKUTEČNĚ kvalitní nefalšované celozrnné s kváskem bez aditiv a přídavku starého rozemletého pečiva je natolik náročné, že převážná většina takových zájemců tuto snahu vzdává, v lepším případě si pořídí domácí pekárnu a investuje čas a práci tímto směrem.

Nebo jiný příklad – jak poznat, že nás výrobce uváděním informací na etiketě opravdu neobelhává? Namátkové kontroly ze strany úřadů ukazují, že takových je stále více. Přidáme-li k tomu pravidlo Parettova zákona, mluvíme pak o skutečně špičce ledovce.

Naštěstí si úřady v této sféře nehrají na šípkovou Růženku a občas udělají i významný krok vpřed. Zajímavým počinem v posledních týdnech je akce Státní zemědělské a potravinářské inspekce, která spustila projekt www.potravinynapranyri.cz. Celková návštěvnost webu ukazuje, že národ chce vědět, co jí.

Můžeme jen doufat, že tento zájem vyprovokuje i fyzickou akci, kdy kromě čtení o tom, jaký „hnůj“ můžeme najít v regálech obchodů, zvedneme zadek ze židle a půjdeme hledat plnohodnotně kvalitní alternativu.

Kdo touto cestou už prošel, ví, že je najít můžeme. V konečném důsledku se každá snaha vyplácí.

Cukrová vata bez éček

Na víkendovém Velikonočním jarmarku jsem v davu tlačících se dětí mezi stánky s uzeninami, perníkem a dalšími dobrotami zahlédl něco, co vzbudilo moji pozornost.

Velký nápis „Cukrová vata bez éček“.

V oblasti výživy jsem si zvykl už na ledacos.
I přesto, že v posledních měsících se do sféry potravinářství šťourá stále častěji, mysl se preventivně v dlouhodobé perspektivě postavila do pozice nezaujatého pozorovatele.
A praxe potvrdila, že to byl velmi dobrý krok.
Pozorovat, vytvářet relevantní úsudek, uložit do databáze a poučit se.

Občasné výkyvy přijdou pouze v případech, kdy se do cesty připlete snaha některých ziskuchtivců parazitovat na zdraví dětí. Zbytečné očkování, překroucené informace o tzv. správných potravinách a jejich aplikace na normované jídelníčky posvěcené ministerstvem, manipulativní reklamy nebo marketingové útoky na rodiče, které jsou pro své děti alfou omegou. V takových případech se probouzí emoce, které s láskou a soucitem nemají mnoho společného.

Cukrová vata bez éček.

Pod pokličkou nic jiného než rafinovaný řepný cukr roztavený na karamel, u kterého prodejnost stoupá se spektrem použitých barviv.

Nekupte to, když dítě žadoní a našeptávač v mozku neustále opakuje – „však je to bez éček. To neublíží…“.

Snídaně

Budím se.

Dnes bude super den.

Táta byl včera v televizi a všichni se u toho bavili.

Nechápu proč – byla to nuda.

Ale mluvili o jídle, tak se těším na snídani.

Máma má míchaná vajíčka.

Chci je taky.

Dostanu chleba se sojovou pomazánkou.

Kousnu si a vyplivnu jej tátovi do talíře. Směju se.

Táta ne. Tváří se přísně.

Včera s pánem v televizi mluvili o tatrance.

Tu chci taky. Vyplivnu druhé sousto a začnu brečet.

Táta se rozčílí a podá mi okurku. Prý je zdravá.

Brečím ještě víc. Chci tatranku.

Odlezu k misce, kde má pes granule. Začnu je jíst.

Táta mi dá na zadek.

Řvu.

Táta mluví s mámou o pánovi z televize. Prý chtěl neustále tatranku – když ji nedostane, bude vychromnělej.

Nevím, co to znamená.

Tak řvu ještě víc.

Odbatolím se k misce, kde má pes vodu. Začnu ji pít.

Táta mi dá znovu na zadek.

Zase řvu a zvyšuju hlas.

Táta je silně nervózní.

Chci tatranku.

Strčí mi do pusy chleba se sojovou pomazánkou.

Utíkám na WC, nakloním se nad mísu a spláchnu. Ostříkne mě voda. Směju se. Je to paráda.

Teď řve táta i máma.

Dostanu od táty na zadek.

Máma mě jde převléct. Táta sedí u snídaně a drží se za hlavu.

Asi bude vychromnělej.

Měl by si dát tatranku.

Potřeba nebo touha?

Trpíme úžasnou schopností si neustále na něco stěžovat. Na zdraví, nedostatek financí, politickou situaci, rodinné vztahy, globalizaci… Vždy se něco najde. Svým způsobem je věcí každého z nás, co si myslíme a na co si stěžujeme – je to přece jenom náš život.

V konečném důsledku je smutné vědět, že existují bolestně jednoduchá řešení na jednotlivé situace a nic s nimi neudělat.

Se zájmem sleduji, jak se v dnešní době cena vajec šplhá do nebes. Evropská unie přikázala chovatelům slepic zajistit lepší životní podmínky v podobě větších klecí a zákon akce a reakce na sebe nenechal dlouho čekat.

Při posledním nákupu v supermarketu si za mnou stojící paní velmi nahlas stěžovala, že nehodlá kupovat vejce za šest korun. Prostě na to nemá a tuto cenu nebude akceptovat.

V košíku měla pivo, kofolu, tavený sýr, tři rohlíky a margarín.

Někdy se vyplácí vystát si dlouhou frontu – takto investovaný čas umožní nahlédnout do způsobu uvažování populace, která se nechá vláčet okolnostmi.

A kdo za to všechno může? Na koho ukážeme prstem?

Viníkem takové situace není nikdo jiný než neschopnost rozlišit při nakupování touhu od skutečné potřeby. Jak jednoduché…

Vítězství nad zlem

Většina z nás je zvyklá mstít se za křivdy, která nám byly učiněny.
Dostaneme facku?
V pořádku, vrátím dvě.
Snažíme se zvítězit nad svými nepřáteli pomocí prostředků, které byly použity na nás.

Stále nám, společnosti, nedochází, že není možné přemoci pomluvy pomluvami, nadávky jinými nadávkami a zlo další zlomyslností.

Jakmile se snížíme na úroveň toho, co sami chceme potlačit, automaticky roztáčíme kola zákona odplaty.

Já tobě, ty mě.
Neustále dokola.
Nikdy to nekončí.

Líbí se mi starý příběh o třech meditujících jogínech.
Jednoho dne kolem nich někdo šel každému z nich dal facku.

První jogín vyskočil a hned mu ji vrátil.
Druhý se krátce zamyslel, vše rozdýchal a meditoval dál.
Ten třetí si ani nevšiml, že nějakou dostal a meditaci vůbec nepřerušil.

Vždy byli, jsou a budou mezi námi lidé, které nic nezastaví. Jdou za svým cílem a neexistují překážky, které by je zlomily.

Na duchu ani na těle.

Jejich vědomí se nachází v jiných sférách.
Vědí, že platí určité zákony a řídí se jimi.
Vědí, že doba Mojžíšova, kdy platil zákon „Oko za oko, zub za zub“, je dávno pryč.
Tito lidé přesunuli svoji pozornost na Nový zákon a věří, že platí Ježíšova přikázání.

Díky, Václave Havle, za příklad, který jsi nám všem dal.

Daň z tuku

Nedávno jsem v tisku zaregistroval článek poukazující na fakt, že každý druhý čech je obézní. Na tom není nic zvláštního, o rostoucím trendu nárůstu nadváhy v naší populaci
se hovoří už dlouhá léta. Zaujala mě ale informace, že by celkové snaze o podporu procesu redukce nadváhy mohla pomoci daň z tuku.

Při přečtení této informace se mi doslova zastavil dech. Ne snad ani z toho důvodu, že by se mohlo jednat o převratnou změnu ve zdraví nás všech. Zarazil mě především
způsob uvažování toho jedince či skupiny “statečných”, kteří byli schopni takovou myšlenku vyprodukovat a odevzdat médiím.

Při zamyšlení se nad potenciálním výsledkem realizace takového procesu se musí otevřít velmi zajímavá budoucnost: Zvýšíme spotřební daň potravinám s obsahem tuku nad určitou hranici. Jídlo tak zdraží, což se nebude líbit všem, kteří jsou vlastní ekonomickou situací tlačeni k nákupu levnějších potravin. Ručička vah zákona nabídky a poptávky se přikloní k touze spotřebitele koupit levnější potravinu, ale samozřejmě takovou, aby splňovala především chuťové požadavky. Není se čemu divit – většina z nás se převážnou většinu svého života potácí v zajetí vlastní chuti, nutriční hodnota potravin je v žebříčku pořadí na mnohem nižších pozicích.

V tomto okamžiku si zamne ruce výrobce potravin, kterému do klína spadne “tlupa” nových zákazníků, protože ON je TEN, který potraviny vyrábí, a uvede na trh novou generaci téhož výrobku, pochopitelně se sníženým obsahem tuku.
Až tak jednoduché to ale na první pohled není, protože tuk je v jídle nositelem senzorických vlastností a bude potřeba jej něčím nahradit.

Podívejme se tedy na to, jaké možnosti nám potravinářská legislativa při výrobě potravin nabízí. V nepřeberném spektru aditiv vybereme z nějaké vhodné želírující látky, přimícháme stabilizátor, menší (anebo raději větší?) množství zvýrazňovače chuti.
Příliš mnoho aditiv?

Že by se mohl rozmazlený spotřebitel leknout a výrobek nekoupit, protož působí příliš „uměle“? Žádný problém, máme možnost přidat pár vitamínů nebo minerálních látek. To jsou skutečná esa v rukávu výrobců potravin, kterými zmanipulují úhel pohledu potenciálního zákazníka na rádoby zdravou poživatinu.

Výsledek?

Potravina se sníženým obsahem tuku s navýšeným množstvím nutričních látek neboli funkční potravina jako “vyšitá” (chtěl jsem napsat jako “vyšinutá”, možná by takové označení bylo mnohem více vypovídající. Za jistým způsobem “vyšinutého” ale považujme člověka, který toto všechno ví,  přesto si potravinu koupí a sní).

Cenově velmi dobře dostupná, tváří se zdravě, navíc atraktivní obal se přímo podbízí k tomu, abychom sáhli právě po této variantě.

Chmurná budoucnost?

Ani ne, spíš krutá realita současné doby, pokud odmyslíme daň z tuku, která zatím zavedena ještě není.

Chápu, snadno se kritizuje, ale co s tím vším? Jak se na legislativní úrovni seriozně poprat s problémem rozšiřující se nadváhy, když víme, že hlavní příčinou je nadbytek cukrů a tuků ve stravě?

Proč tedy takovou daň nezavést? Odpovězme si další otázkou: Vyřeší to něco?

Obávám se, že nejlevnější a současně nejrozumnější (nebo naopak – nejrozumnější a nejlevnější…je to vcelku jedno, podstatný je stejně finální výsledek) je NAUČIT lidi, po jakých potravinách se v  konečném důsledku vyplatí sáhnout přednostně. Vždy to bude u většiny populace o hledání nejvýhodnějšího poměru cena:kvalita. Už pouhé přečtení si etikety a rozhodování se na základě informací zde uveřejněných a ne atraktivity obalu či toho, co nám do mozkových závitů naservíruje reklama na výrobek, způsobí posun v myšlení nás – masy lidí, kteří hýbeme se zákonem nabídky a poptávky.

Takový posun pak může způsobit, že NENÁSILNOU formou přinutíme výrobce produkovat mnohem zdravější potraviny.Gándhí či matka Tereza by z nás pak měli radost – změnit svět nepoužitím násilí, co může být krásnější??