Sympatie nebo soucit?

Všichni velikáni lidské historie v různých oborech svorně prohlašovali, že ty důležité věci je napadly „náhodou“. Ne cíleně. Z ničeho nic. Prostě v jeden okamžik přišly. Ať už se jednalo o významné objevy moderní vědy či vznosné filozofické myšlenky, většina nových věcí přišla jako blesk z čistého nebe.

Sice nepatřím mezi žádné velikány, něco podobného se ale stalo i mně. Naštěstí.

Minulý týden mě při poskytování rozhovoru s jistým časopisem na téma půsty a breathariánství došla jedna věc.

V článku, který paní redaktorka ve finále otiskla, se vcelku napřímo pustila do breathariánů. Z úhlu pohledu běžné populace vcelku opodstatněně. Breathariáni jsou velmi úzká skupina lidí, kteří z různých důvodů nepřijímají stravu. Ne dočasně, ale trvale. Prostě nejedí. Někteří z nich dokonce ani nepijí.

Z duchovního hlediska tomu rozumím. Dokonce je možné takový stav vysvětlit i rozumově – to za předpokladu, že odsunu způsob vnímání a fungování lidského těla z pohledu ortodoxní vědy a použiji řeč kvantové fyziky.

Na stranu druhou je mi ale jasné, že to nechápe většina světa. Nepochopení, nedůvěra, podezíravost – zesíleno fakty, že se objevili jedinci, kteří si na tomto principu založili docela výnosnou živnost. Horší ale je, že svými názory zmanipulovali svoje okolí a někteří z jejich stoupenců za toto sympatizování zaplatili životem.

A v případě slova „sympatie“ mi to došlo. Došlo mi, jak moc je sympatizování nebezpečné.

Podívám-li se na celou věc očima filozofie, budu vnímat sympatii jako souhlasnost s nedokonalostí. Protože se bavíme o lidské sympatii (nebo sympatizování), je tato činnost prorážením síly, která je zatížena pocitem nedokonalosti a již existující nedokonalost zesiluje… A tady je jádro problému. Sympatizováním dávám souhlas k tomu, aby se moje já vázalo na názory a činnost někoho jiného. Takto tedy i na první pohled nevinná aktivita lidí, kteří propagují svůj názor, směr, filozofii, hnutí…může způsobit lidskou tragédii v podobě podřízení vlastní vůle formou sympatizování a následně odklonu od činnosti svého vyššího já.

A to je průšvih.

Otázka tedy zní – jak se zbavit takového počínání, v lepším případě jak mu předejít?

Co takhle pustit ke slovu soucit? Ne ten lidský. Na mysli je soucit vyššího principu, náboženství mluví o božském soucitu. To je stav mysli, který zakotvuje naši pozornost v přítomném okamžiku a vybízí nás stvořit dokonalost.

Řečeno lidsky – sympatie je akce mého nižšího já, soucit pak vyššího já.

Neměli bychom neustále s někým sympatizovat. Je to škodlivé – vlastnímu zdraví, životu. Nesympatizujme. Vyjadřujme vnitřní souhlas s nějakým názorem nebo činem, ale ne sympatii.

Berme si příklad z lidí, kteří něco umí. Mohou nám svým životem ukázat cestu.

Sympatie nás ale zavede na scestí, odkud nemusí být návratu.

Soucit, který je projevem neosobní lásky, je cesta, po které bychom měli kráčet všichni. Pokud to ještě neděláme, jednou stejně budeme…

O tom, jak (prý) mléko zavodňuje

Číst všechny zprávy ze světa zdraví se nevyplácí. Určitě ne vlastnímu zdraví. Ta poslední, se kterou jsem se dnes omylem setkal, zatloukla další pomyslný hřebík do mé vlastní rakve. Nějaká kanadská asociace provedla výzkum, ve kterém zjistila, že konzumace mléka u dětí lépe zadržuje v těle vodu po sportovní aktivitě než jakékoli iontové nápoje včetně čisté vody. Důvod je samozřejmě jednoduchý – mléko obsahuje bílkoviny, které se dlouho tráví a to zpomaluje vyprazdňování trávicího traktu. Proto se organismus tolik neodvodňuje. Navíc obsahuje vysoké procento minerálů, které pomáhají tělu držet vodu. Jednoduché jako facka. Když už nevím, jak bych do lidí nacpal více mléka, zkusím to přes pitný režim dětí. Všude se přece píše, že děti by měly hodně pít. Provedu výzkum na 14 malých dětech, což statisticky ohromí celý svět a pustím do médií. Ta jsou prakticky všemocná, nemusím se tedy obávat neúspěchu.

Číst toto přede dvěma dny, kdy jsem si pustil pusu na špacír na www.receptyprozdravi.cz , žádné video bych nenatočil – měl bych příliš práce se zatloukáním dalších hřebíků.

Vyrábíme závisláky

Před několika dny se mihla v médiích zpráva, která svým významem vzbudila moji pozornost. Celosvětově nejvýznamnější značky energetických nápojů hledají možnosti, jak do budoucna neustále navyšovat svůj odbyt. Skvěle se jim to v posledních letech podařilo v ekonomicky vyspělých zemích – trhům vévodí USA, Velká Británie a Austrálie. Proč tedy nezaútočit i na zbytek světa?

Pít přeci musíme všichni. Tělo žádá pouze čistou vodu. Pokud ji osladím, zmanipuluji tak chuťové buňky, dám pořádnou pecku slinivce a vytvořím menší závislost. Prodej ale zvýším tak, že z malé závislosti udělám velkou. Nejlépe tak, že k cukru přidám i kofein. Je levný a účinný, ideální kombinace.

A když můj zákaznický rozum začne protestovat, že chce udělat i něco pro své zdraví? Žádný problém – přisypeme pár vitamínů – jsou levné a neúčinné, ale to nikoho nezajímá. Podstatné je, že jsou. Trocha barvy na závěr, osvěžíme oxidem uhličitým a vzhůru do Asie, Latinské Ameriky a Afriky – civilizace už má svých závisláků dost.

Vím, co jím?

První polovinu svého života jsem stravování v restauracích neřešil – jako aktivní (silový)  sportovec jsem zdlábnul všechno, na co jsem přišel. V okamžiku, kdy se moje profese „zvrhla“ na stranu zdravého životního stylu a já dostal možnost nahlédnout pod pokličku potravinářského průmyslu a gastronomie, se ze mě z „donucení“ stal amatérský kuchař.

Vím, co kupuji (alespoň v některých případech), mám dozor nad výrobním postupem (vždy) a estetický vzhled pokrmu si upravím podle momentální nálady.

Na základě těchto praktických zkušeností musím potvrdit, že je úúúúžasné žít takový kulinářský sen. Z pracovního hlediska však ne vždy praktický.

Zdá se, že v krátké budoucnosti se ale blýskne na lepší časy. Ve Francii – ráji většiny gastronomů – před několika týdny v rámci průběžných snah chránit spotřebitele novelizovali zákony, které nařizují, aby v restauracích na jídelních lístcích byla odlišena jídla vyrobená na místě (tedy z čerstvých surovin) a jídla připravena z polotovarů.

Začínám mít chuť jet opět po několika letech na dovolenou do Francie. Nebo se tam rovnou přestěhovat – do doby, než v našem Kocourkově nabere lobbismus ten správný směr a já budu moci jít bez obav do restaurace určené pro obyčejné smrtelníky, kde se mě nepokusí zabít „dokonalou“ obsluhou nebo jídelním lístkem.

Jdeme správným příkladem?

V době, kdy snad nikdo nepochybuje o přímém vlivu úrovně našeho stravování na funkci každé buňky našeho těla, se objevuje stále více lidí, kteří jdou stylem svého života proti tomuto informačnímu proudu.

Snad každá druhá reklama v televizi, rádiu či tištěných médiích propaguje výrobky nebo služby související s naším zdravím. Žijeme ve wellness době, která překypuje možnostmi jakýmkoli způsobem zdraví podpořit. Když opustíme sféru stravování a zaměříme pozornost na pohybovou aktivitu či různé možnosti relaxace, opět se otevře dimenze s nekonečnými možnostmi.

Žijeme v době, o které snili všichni naši předkové po tisíce let – civilizace nám nabízí možnosti, jak svoje zdraví ovlivnit jakýmkoli způsobem. I přesto dramaticky roste počet nemocných, obézních a deprimovaných lidí. Správně řečeno stále více se rozevírají pomyslné nůžky mezi dvěma tábory lidí. Na straně jedné malá skupina, která má chuť se o sebe starat a pravidelně toto dělá. Na stranu druhou většinová  masa populace ovlivňující ekonomiku celé planety, kterou jejich zdraví evidentně nezajímá. Alespoň se tak chovají.
Vzhledem k tomu, že se jedná o „dospěláky“, kteří nesou plnou odpovědnost za svůj život a vše, co se v něm stane, nemusíme se takovou situací trápit. Jejich život, jejich tělo, jejich zdraví, jejich rozhodnutí.

Smutné na celé situaci je ale fakt, že tyto návyky a způsob chování přenáší na své děti. Na generaci, která je do slova a do písmene naší budoucností.

Většinou situace vypadá tak, že z důvodu neochoty přemýšlet podlehneme vlivu reklam a kupujeme dětem takové potraviny, které se pouze umí tvářit zdravě. Tedy potraviny s vysokým obsahem jednoduchých cukrů a skrytých forem tuků. Z důvodu vlastní pracovní vytíženosti nemáme chuť nebo čas řešit to, co děti dělají ve volném čase. Výsledkem je nedostatek pohybu, pasivní aktivita u počítačů a naprosto nepřirozená strava. A výsledkem této situace je něco, o čem se naopak našim předkům ani nesnilo.
Na straně jedné extrém v podobě nadváhy, zvýšeného cholesterolu, depresí a mnoha dalších „specialit“, na které jsme zvyklí u dospělé populace. Bohužel ale mluvíme o desetiletých dětech. Na straně druhé pak přehnané ambice rodičů nutící svoje děti k podávání fyzických výkonů v různých sportech, aniž by byly dodržovány alespoň základní pravidla racionálního stravování. Je fajn, když moje dítě je nadějným mladým hokejistou. Kdy a kde ale skončí jeho kariéra, když žije na hamburgerech s kolou a tyčinkách Mars?

Je příjemné žít s vědomím, že kariéra mojí pubertální dcery v basketu strmě stoupá. S nadváhou, která ji trápí, si do několika málo let zničí klouby natolik, že jako dospělý člověk bude na sport pouze koukat v televizi. Přitom stačí tak málo, aby vhodnou úpravou stravy docílila rovnováhy na všech „frontách“.

Opět tu máme dva světy – tentokráte dětské. Obě skupiny kráčí ve šlépějích svých rodičů. Jedna směrem k civilizačním chorobám nastartovaných metabolickým syndromem, druhá k rádoby zdravému životnímu stylu, který se většinou zhroutí na hranici vstupu do dospělosti.

Vyvstává otázka, jak bude svět z pohledu našeho zdraví vypadat o jednu generaci dál. Jdeme jako rodiče skutečně správným příkladem?

Anti aging

Člověk odjakživa hledal možnosti, jak prodloužit svůj krátký život. V dávné historii to nebyli jenom bylinkáři míchající lektvary, ale i různá tajná společenství hledající Zlaté grály či Kameny mudrců schovávající se za učení starých alchymistů. Dnes je to naopak moderní medicína, která není ochotna si k tělu pustit cokoli, co nezavání logikou levohemisféricky zaměřené vědy.

Máme údajně štěstí, že žijeme v informačním věku. V průběhu krátkého okamžiku jsme schopni vyhledat prakticky jakoukoli informaci. Jakmile tedy na jednom konci světa šílený vědátor ekonomicky podporovaný ještě šílenějšími businessmany vymyslí novou metodu, která slibuje sebemenší zlepšení vizáže nebo zdravotního stavu, okamžitě to víme i my na konci světa druhém.

I proto se stále více rozšiřuje nabídka metod zušlechťování těla tak, abychom vypadali mladší a někdy dokonce i cítili mladší.

Na požádání odstraní dermatologové kožní znaménka. Zvětší nebo zmenší ňadra. Vymodelují obličej nebo ebo jinou tělesnou partii. Můžeme si nechat odsát tuk z nežádoucích partií. Pokud se bojíme bolesti či nežádoucích reakcí, zvolíme kavitaci či jinou, příbuznou metodu – za několik minut nám za „pár drobných“ ultrazvukem a infračerveným zářením rozbijí tolik tukových buněk z požadovaných částí našeho těla, které bychom na sportovišti „potili“ dlouhé týdny, navíc ne vždy s jistým výsledkem. Jsme nejenom že schopni, ale i ochotni udělat pro lepší vzhled téměř cokoli.
To nám ale nestačí. Proč troškařit? Mám-li chuť a peníze, nespokojím se jenom s lepším vzhledem. Rád podlehnu vábení firem nabízející moderní metody omlazení organismu.
Žádná alchymie, které nikdo nerozumí. Žádné wellness, které kromě příjemných pocitů nepřinese žádný rychle viditelný zázrak.

Nabízí se postupy, které jsou posvěceny nejmodernějšími vědeckými výzkumy.
Dnes umíme zjišťovat úroveň produkce mozkových neurotransmiterů – na základě výsledků hormonálně upravíme spánkový cyklus.

Z genetických testů určíme potenciální riziko vzniku srdečně-cévních onemocnění – skvělá možnost doporučit spektrum preparátů ovlivňujících metabolismus krevních tuků.
Máme k dispozici přístroje měřící biologický věk jednotlivých tělesných orgánů – kdo by nechtěl znát skutečnou „pravdu“ o svém věku? Je přece velmi lákavé být (cítit se?) ve skutečnosti o pár let mladší, než tvrdí můj rodný list. A to už je důvod vytáhnout z kapsy další peníz navíc – mnohdy ne malý za poskytované služby slibující tento druh „omlazení“.

Fungují tyto metody? Odpověď zní – ano, fungují.  Má tedy význam je dobrovolně podstupovat?

Tady si odpovězme otázkou – kam se poděl rozum? Ten rozum, který by nám měl říci, že všemocná Matka Příroda každému z nás naprogramovala určitý věk, který prostě neprodloužím. Ta samá věda, která se nám snaží pomocí nepřirozených metod věk prodloužit, současně přitom prokazuje, že je geneticky omezen na 130 až 140 let. Je nám to snad málo? Zvrácená logika masy lidí si namlouvá, že můžeme mít více. Je natolik zvrácená, že ji postihla slepota, která nevidí jasná fakta.
O jakých je řeč? Vyčerpaná srdce postihující infarkty myokardu stále ve dřívějším věku. Před dvaceti lety bylo toto téma aktuální u šedesátníků, dnes už u čtyřicátníků.
Ucpané cévy vyhlašují stávky v podobě mozkových mrtvic – věková situace je tady naprosto stejná jako v předchozím případě.

Zhoubné nádory se šíří jako rakovina (výstižné označení…).
Ano, na straně jedné statistiky neúprosně ukazují, že průměrný věk v západní části civilizace stále roste. Jedním dechem však dodávají, že kvalita života v posledních jeho letech je víc než zoufalá. Jsme „uměle“ udržováni při životě užíváním spektra léků, které mají úžasnou schopnost potlačovat příznaky jednotlivých chorob, ale bohužel neléčit.
Ze seniorské generace se díky medicínsko-farmaceutickému komplexu podporovaného legislativou jednotlivých zemí, která nad následky tohoto počínání zavírá oči, postupně stává skupina „zombie“. Není veselé sledovat, jakou kvalitou života se pyšní naši prarodiče. Vyvstává otázka, zda něco podobného na sklonku života postihne i nás.
I přesto se z této situace nechceme poučit a místo smíření se s procesem postupného stárnutí, který je přirozenou součástí našeho života a nemusí v žádném případě znamenat degeneraci organismu, se necháváme nadchnout nabídkami zázračných procesů omlazení opotřebovaného těla.

Čím jsme starší, tím se snažíme vypadat mlaději. Zakrýváme šediny, podstupujeme plastiky různých částí těla, užíváme pilulky na podporu tvorbu kolagenu vyhlazující kůži, navyšujeme antioxidační kapacitu těla, cpeme do sebe statiny likvidující cholesterol, honíme se za penězi, které následně investujeme do zničeného zdraví…čítankový příklad krysího závodu, tentokrát se svým zdravím i životem.

Je skutečně příjemné vypadat s rostoucím věkem mlaději. Osobně by mě zajímalo, zda se lidé podstupující všechny tyto zákroky i cítí lépe. Ne fyzicky (to by měl být logický důsledek aplikace těchto omlazujících metod), ale psychicky. Vybavuje se mi citát z Tomášova evangelia: „…když uděláte vnitřek jako vnějšek a vnějšek jako vnitřek a to, co je nahoře, jako to, co je dole…tehdy vejdete do království“.
Do jakého království ale vedou dveře, které otevírá anti-aging medicína?

Doping ve sportu

Doping je pojem, který se v oblasti sportu uhnízdil jako kukačka na vejcích. Protože  látky dopingového charakteru (tedy takové, které nezákonným způsobem pomáhají sportovci dosahovat lepších výkonů) byly součástí soutěžních klání už na olympijských hrách ve starověkém Řecku, můžeme tvrdit, že sport a doping jsou dva nerozluční přátelé. Je mi naprosto jasné, že se tímto tvrzením dotknu všech poctivců, kteří závodí „čistě“ a ve smyslu fair play, proto budou následující úvahy vedeny na obecné úrovni.
Sport je naprosto úžasná věc, když se na něj díváme – obzvlášť na ty, kteří svoji disciplínu skutečně mistrovsky ovládají. Sport je navíc něco, co by mělo v dnešní době být součástí základního vzdělání.

Sport na výkonnostní až vrcholové úrovni je ale u většiny odvětví také činnost, která velmi intenzívně opotřebovává organismus. Jakmile se sportovec díky svojí výkonnosti přesune do oblasti profesionálů, tedy začne se takovou aktivitou živit a tráví na sportovišti převážnou část dne, jde do tuhého. Příliš velká zátěž způsobí přetížení jednotlivých systémů v těle (nemusí to být jenom svaly nebo kloubní aparát, mnohem častěji trpí imunitní systém či nervová soustava) a tělo sportovce, který je považován za vzor zdraví a mnohdy i dokonalosti, velmi rychle chátrá až do stavu, kdy není schopno dále tréninkovou zátěž zvládat. Staří Řekové, kteří definovali pojem kalokagathia, neboli ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy, by dnes asi neměli radost při pohledu na zdevastovaná těla a zdraví sportující populace. Trochu drze se odvážím spekulovat, že by neplesali ani z ne příliš inteligentních a nesouvislých projevů NĚKTERÝCH sportovních hvězd při rozhovorech v médiích. Ale to už příliš nesouvisí s dopingem.

Počet látek, které sportovcům legislativa zakazuje užívat, neustále roste. Za to, co se běžně užívalo v osmdesátých letech, byli sportovci o dekádu později lynčováni, stejný trend se drží do dnes. Samotná představa, že bych chtěl dnes aktivně soutěžit a urychlit procesy regenerace užitím látek, které byly volně dostupné jako součást doplňkové výživy ještě před patnácti lety, je v současnosti existenčním rizikem sportovce. Zákony jsou neúprosné – jakmile je namátkově testovaný sportovec dopingovými komisaři zachycen v síti hříšníků, většinou jej čeká nekompromisní trest. Až na malé výjimky se bavíme o dvouletém zákazu činnosti. Pro profesionály to znamená přijít na dva roky o svoje zaměstnání. Není se tedy co divit, že se mnozí z nic obrací na soudy a snaží se přesvědčit systém, veřejnost i sebe, že takový trest není fér, protože zasahuje do základních lidských práv a svobod a brání jim vydělávat si na živobytí. Svým způsobem mají pravdu – dlouhá léta musím makat na tom, abych se ve svém odvětví prosadil tak, že mi tato činnost přináší peníze. Pak přijde nešťastná situace, kdy mi v moči zjistí nadlimitní množství nepovolené látky a z hvězdy se stává vyvrhel.

Říká se, že na všechny by měl platit stejný metr – všem tedy stejné tresty. Ale co když je sportovec opravdu nevinný a inkriminovaná látka se mu do těla dostala bez jeho vědomí? Osobně jsem měl možnost spolupracovat s několika sportovci, kteří byli za dopingový prohřešek lynčováni a po dlouhý útrapách se jim podařilo prokázat, že nežádoucí látka se do jejich těla dostala užitím volně dostupného doplňku stravy nebo ještě v nepochopitelnějším případě běžnou stravou.

Příklad?

Jeden za všechny. Jsem mladý nadějný talentovaný sportovec, který je pozván na reprezentační soustředění do zahraničí. Tam si v restauraci dám dobře propečený vepřový nebo hovězí steak a za půl roku ouha – pozitivní dopingový nález! Kdo ale mohl tušit, že vepříka, se kterým jsem si na talíři potykal, jeho bývalý majitel krmil anaboliky, které podpoří jeho růst? Mám pykat za to, že jsem masožravec, navíc v jeden okamžik na špatném místě ve špatném čase?

Nebo si na základě doporučení jakéhokoli specialisty nebo obchodníka koupím doplněk stravy, který slibuje urychlení procesu pozátěžové regenerace a stávám se opět smolařem, protože výrobce koupil suroviny za levný peníz někde v Číně bez seriozní deklarace čistoty i původu?

Ano, existuje pár případů, které skončily vítězným obhájením nevinnosti sportovce. Ale ani po vysouzení odškodného už nebude definitivně smazán šrám na jeho kariéře a ztracené měsíce, mnohdy i roky, už nikdo zpátky nevrátí.

Otázkou zůstává, zda má nějaký praktický smysl hledat konkrétního viníka, na něhož bychom mohli ukázat prstem. Na jedné straně poctivý dříč, který se stal obětí souhry nešťastných okolností, na straně druhé systematicky podvádějící sportovci kšeftující s látkami, které současná legislativa řadí na úroveň drog typu heroinu nebo kokainu.
Připomíná mi to situaci v některých posilovnách, které mám tu čest navštěvovat a potit v nich vlastní krev. Dříve nebo později se k vám vždy donesou zákulisní informace, kde si může zájemce o podpůrné prostředky tyto látky koupit. Stačí oslovit manažera fitka nebo někoho z trenérů, který zaujímá svoje výhradní postavení v nezákonné distribuční síti černého trhu. Když se tak nad tím zamyslím, je to docela úsměvná situace v ironickém pojetí. Jako privilegovaný člen fitness klubu navštěvuji prostředí, kde se propaguje zdraví od A do Z, přitom vedení takového klubu je „profláknuté“ obchodem s drogami.
Žijeme v době, kdy ten, který se ještě něčemu diví, není „in“. Kdo by se divil situaci, kdy při namátkové antidopingové kontrole přímo na ČSTV v panice utíkali sportovci z budovy tak, že z třetího patra lezli po hromosvodu.

Kdo by se už divil situaci, kdy sportovec plnící funkci „chemické konzervy“ si zavede katétrem moč cizí osoby do vlastního močového měchýře jenom proto, aby ihned po soutěži mohl poskytnout „čistý“ vzorek. Kdo by se divil situaci, kdy sportovec užívá takové dávky anabolik, že by to zabilo i závodního koně.

Sportovec chce uspět. Kvůli slávě, penězům, pocitům vlastního uspokojení nebo jenom z radosti. Je to vcelku jedno, protože aby obdržel pocty a uznání, musí zaujmout ty, kteří mu tyto výsady poskytnou. A to se mu nepodaří, pokud nepodá oslňující výkon. Všichni přece chceme koukat na ladná těla sportovců dosahujících stále vyšších úrovní. Nové světové rekordy, neustále posouvané hranice lidských možností. Jak k této úrovni dospět bez podpůrných látek? Určitě možnosti existují i přesto, že někde nepřekonatelná hranice být musí. Když ale nepodávám úžasné výkony, nebude se na mě nikdo koukat. Když na mě nikdo nekouká, budu odkázán na to sportovat pouze pro radost. Skvělá myšlenka, na kterou už přišli ve starém Řecku – připomeňme ještě jednou pojem kalokagathia.
Položme si otázku – kolik ze současných hvězd chce sportovat pouze pro radost? Chodit do práce, živit sebe i rodinu a k tomu lámat světové rekordy? To se dařilo sportovcům před padesáti lety. Dnes se svět zbláznil a touží převážně po extrémech, které s normálním fungováním lidského těla nemá mnoho společného. Ale krásně se na ně kouká…

Papoušek – součást duševního zdraví

Pro člověka bylo od okamžiku vzniku zemědělství a pastevectví před mnoha tisíci lety běžné sdílet společný prostor pro život s některými zvířaty. Postupem vývoje zjistil, že ne všechny musí zákonitě skončit na rožni či talíři a jal se některé domestikovat pro potřeby egoistické i citové. Moderní civilizace v kombinaci s rozvojem mezinárodní dopravy způsobily velmi dobrou dostupnost prakticky jakéhokoli zvířátka, které běžně označujeme za domácí mazlíčky. Nemám na mysli zrovna pitbuly nebo pavouky, se kterými bych se raději moc nemazlil (i když jejich majitelé to velmi často dělají a neměnili by).  Existují velmi roztomilá stvoření, která svým vzhledem a chováním odpovídají vnitřním potřebám jejich budoucích chlebodárců (masodárců, zrnídárců…) – například kočičky (chytají blechy a mají rády papoušky) nebo papoušci a jiní exoti (nemají pro změnu rádi kočky) …
Dlouho, velmi dlouho (asi 2 týdny) jsem odolával přání rodinné rady pořídit si k pejskovi ještě ne kočičku, ale papouška.

Papoušek křičí, papoušek vříská, papoušek pouští peří, papoušek je zdrojem chlamydií, papoušek mluví sprostě, papoušek klove, papoušek je drahej… Jakmile došly argumenty, papoušek se nastěhoval. Děs a hrůza se staly hojným přispěvatelem stresu, který byl už před mnoha lety vyhlášen za třídního nepřítele našeho zdraví, a tyto emoce se stupňovaly s nabývajícími zkušenostmi od známých, kteří se rozhodli jít stejnou cestou.
Sedím na návštěvě v obýváku, kde majitelé pyšně vypustí papouška, aby se předvedl ve své plné kráse. Papoušek dvakrát obletí místnost a přistane na pohovce. Hlavu zvědavě nataženou, oči vykulené a obhlíží svoji budoucí oběť. Po krátkém rozvažování rychle přicupitá ke mně. Děsím se představy, že mi ukousne kus ucha. Namísto toho romanticky pípne: „P…“ Podobná slova slýchávám, když náhodou a omylem projíždím kolem Stodolní nebo zaslechnu fanoušky Baníku.

Návštěva se začervená a vykoktá nesouvislou omluvu, že je to blbé zvíře, které něco pochytilo od souseda.

Vzpomenu si na vtip o papouškovi, který sedí doma v kleci a v noci přijde zloděj. Papoušek na něj kouká a zahlaholí: „Ježíš tě vidí!“ Když zloděj nereaguje, papoušek pokračuje: “Ježíš je pitbul!“

Takové schopnosti mi byly prezentovány, když nahazovali udičku mým směrem, abych se podvolil domácí většině a přijal dalšího člena rodiny. Co když ale skutečně jednou někde uslyší hnusnou sprosťárnu a naučí se ji. Představa, že něco podobného slyším každý den po budoucích čtyřicet či padesát let, což je běžně udávaná životnost takového miláčka, mě přivádí do mdlob.

V záchvatu zoufalství stojím desítky minut každý den u klece a opakuji předem připravené fráze – „Ahoj“ , „Čau“, „Kuk“…V chytrých příručkách čtu, že má kapacitu až 200 slov. Čím více těch slušných mu nasázím do mozku, tím menší šance, že si zapamatuje kdejakou „prasárnu“.  Papoušek je však chytřejší, než se píše v knihách. Zajímá se především o slova, která zazní jen tak a mimochodem. Ne jenom to, co se mu cpe do hlavy. Silně mi tím připomíná moje pubertální léta.  Mozek papouška má naštěstí matkou přírodou naprogramovanou i vlastní povahu. Umí žárlit, umí se rozčilovat, umí se dokonce i mazlit. A umí se učit to, co chce sám. Evidentně se rozhodl jít vlastní cestou vzdělání a po krátké době samostudia začíná každý den přivítáním: „Miláčku, čau.“ Při odchodu do práce se z klece ozývá „Pa pa“. Při příchodu domů „Ahoj“.  Když se chce kamarádit, zazpívá „Dej pusu“.

Po několika letech používání audiovizuálního přístroje programujícího mozek k vyšším výkonům přístroj odkládám a měním za poslech pozitivních frází domácího miláčka. Jeho schopnosti mají mnohem větší dopad, než suchý software naprogramovaný nedokonalou lidskou bytostí. Po každém jeho proslovu zjišťuji, že se usmívám. Úsměv vyvolá pozitivní emoci. Ta je zdrojem dobré nálady. Dobrá nálada způsobí, že nevzniká stres. Bez stresu moje tělo nechátrá tak rychle a já se cítím mnohem lépe. Když se cítím dobře, stávám se vlastníkem těch emocí, které se nemusím stydět předávat svému okolí. Svět hned vypadá lépe.

Že by papoušek byl součástí procesu snahy o zlepšení světa? Definitivně přemýšlím, proč jsem vlastně nechtěl papouška.

Proč polovina lidí na světě chce zemřít

O chorobách srdce a cév se za posledních 40 let napsalo tolik materiálu, že se zdá být zbytečné se jakkoli k tomuto tématu vracet. Desítky let nás lékaři bombardují smutnými fakty, že se jedná o největšího zabijáka současné civilizace.  Krmí nás statistikami, které říkají – za polovinu všech úmrtí na celém světě jsou odpovědné srdečně cévní komplikace.
Rakovina? Hladomor? Války? Ty jsou daleko vzadu za tímto tichým zabijákem.
I přes všechna známá fakta o aterosklerotických pochodech probíhajících v našich cévách se zoufale nedaří toto nebezpečí zkrotit. Už z osmdesátých let si pamatuji v ordinacích obvodních lékařů z omšelých nástěnek propagační slogany typu „Chraň své srdce“.
Jestli je vůbec možné tvrdit, že existuje ukázkový a modelový příklad lidské nezodpovědnosti kombinované s leností a hloupostí, která vede k postupné destrukci organismu, tak je to právě inkriminovaná situace v oblasti srdce a cév.

Víme, co způsobuje tyto procesy. Je to kombinace nevhodného stravování a nedostatku pohybu přikrmená prolongovaným stresem. Zajděme ale více do detailů.
Studie v posledním půlstoletí jednoznačně prokázaly, že za tvorbou a ukládáním aterosklerotických plaků na vnitřní stěny cév je odpovědné vysoké množství tuků ve stravě (především nasycených), vysoké množství bílkovin (především živočišných v čele s masem a kaseinem) a nedostatek čerstvých zdrojů potravin v podobě ovoce a zeleniny. Za posledně jmenovanými se skrývá absence vitamínů, minerálů, antioxidantů a spektra druhů vláknin. Řešení je tedy jednoduché. Pokud mi lékař sdělí nemilou zprávu, že jsem se propracoval (= projedl) ke stavu, který indikuje vyšší hladinu krevních tuků, hypertenzi a jiné ukazatele srdečně cévních komplikací, vyhrnu si rukávy a pustím se do změn. Tedy snížím konzumaci masa, začnu hezky papat ovoce a zeleninku dle přikázání „Více barev znamená více příznivých látek“ a omezím mléčné produkty (chápu, asi tím naštvu mlékárenský průmysl, který mě posledních několik let bombarduje stále větším počtem reklam na svoje výrobky). Když se mi podaří navíc trochu omezit konzumaci jídla celkově tak, abych se vyhnul situaci obžerství, můžu s klidným srdcem tvrdit, že moje strava (tedy hlavní a nejvýznamnější faktor vzniku cévních problémů) je vyřešena. Pardon, ještě jedna maličkost v podobě pitného režimu. Takže minimum alkoholu, kávy, chlorovaných a slazených tekutin.

Ok, zbude mi čistá voda. Ne každý z ní bude nadšen, vždyť se přece nedá pít. To, že ji před námi pili všichni naši předci, nás příliš nevzrušuje. Někomu to může připadat jako konec světa (nebo jeho života, v konečném výsledku to může být dotyčnému hříšníkovi stejně jedno), já osobně v tom vidím pouze návrat k základům, na kterých po dlouhá tisíciletí pracovala naše genetická výbava. Je zajímavé sledovat způsob uvažování všech, kterým jsou tyto informace prezentovány. Reakce typu: „Co mám tedy jíst? Vždyť umřu hladem! To se nedá jíst!“ si zaslouží úsměv. Tedy žádné negativní emoce a rozčilování se. Obyčejný úsměv.

Chci-li někomu dát smysluplnou radu (tedy takovou, která projde lebeční dutinou s patřičnými reakcemi), je potřeba zvýšit snahu vše důkladně vysvětlit.
Každá rada, která padne na úrodnou půdu neobdělávaného mozku, může v budoucnu zachraňovat životy. Ani detailní vysvětlení faktu, že jíst správně zdravě neznamená „chcípnout hladem“, ale pouze vyměnit ty špatné potraviny za zdravější při zachování původního objemu stravy i pocitu sytosti, se stále střetává s nekompromisním zákonem Paretova pravidla 80/20. Bohužel 80% proti mně. Dělám něco špatně? Přijde za mnou člověk který zoufale potřebuje pomoci. Mnohdy z druhého konce republiky. Shrnu stručná pravidla, doporučím JEDNODUCHÝ postup. A výsledek? N E O C H O T A dodržovat ani tyto základy. Všichni chtějí zázračnou pilulku, která jejich problémy vyřeší. „Najděte mi jakoukoli tabletu, budu ji užívat každý den. Fakt slibuju. Je mi jedno, co stojí. Ale nemůžu přece nejíst, to moje tělo nezvládne.“

No dobře, boj s panem Žaludkem jsme nevyhráli. Přiznejme si, že jsme vlastně prohráli ještě před tím, než bitva začala.

Zkusme vytáhnout druhé eso z rukávu. Pohyb.

Nejčastější reakce? „Hmm, to nepůjde, bolí mě klouby. Nemám čas. Mám špatnou plotýnku. Po cvičení mě bolí svaly. Nemůžu cvičit – co když mě narostou svaly.“
Pomalu dochází síly i argumenty. Lidi, co blbnete? Z nikoho svalouše dělat nechceme! Už vám není dvacet, tak se vás přece nebudeme snažit ani zlikvidovat nepřiměřenou zátěží! Na začátek stačí obyčejná chůze, procházky.

Ok, neprošla ani pohybová aktivita. Do boje vytáhneme s poslední zoufalou možností. Stres.

Ta všudypřítomná potvora, které se nejsme schopni zbavit, která se nás drží jako klíště a likviduje nás den po dni. Tady se hroutí i nekompromisní a všudypřítomný Paretův zákon. Nikdo není ochoten změnit svůj život. A už vůbec ne svoji práci, která je jednou velkou stresovou šňůrou. „Když začnu hledat jinou práci, co když se budu mít ještě hůř než teď?“

Ne, ne , ne. Všechno špatně. Nerozumím, proč tomu vlastně nerozumím. Člověk má zdravotní problém. Hledá pomoc. Najde pomoc. Dostane radu. NECHCE poslechnout radu.

Co tedy vlastně chce?

Skutečně nevím, co chce. Ale tuším, jak s největší pravděpodobností dopadne. Cévy se postupně uzavírají a uzavírají, až jednoho dne dojde k infarktu nebo mozkové mrtvici. Statistiky jsou neúprosné. A hloupost lidí nekonečná. Vybavuje se mi moudro, které kdysi pronesl Einstein: „Jsou dvě věci, které jsou nekonečné – vesmír a lidská hloupost. Jenom u toho vesmíru si nejsem zcela jistý.“

Půst

Shodou několika faktorů v jeden okamžik (narození syna, touha po detoxikaci organismu, příprava kurzu Síla myšlenky, četba Bible…) jsem se rozhodl pro experiment v podobě něčeho, co jsem z postu svojí profese dlouhá léta přehlížel – dlouhodobý půst.

Dostala se mi do rukou skvěle napsaná knížka od amerického pastora Jentezena Franklina “Půst“, kde vcelku srozumitelným způsobem shrnuje známé (biblické) druhy i důvody půstu. Jako člověk živící se „kecáním“ lidem do jídla, rozepisováním jídelníčků a stanovováním dietetických postupů jsem pečlivě obeznámen s pojmem hladovka a všech základních průvodních stavů, kterými člověk při její realizaci prochází.

Moje vlastní odvaha mi ale doposud dovolila pouze občasné jednodenní očistné dny v podobě konzumace zeleniny nebo ovoce. Ne že bych byl srab, člověk by měl v životě vyzkoušet vše, co jej posune vpřed. Z důvodu aktivního sportování se mi ale nikdy nechtělo dlouhodoběji snižovat příjem bílkovin, které nejen u sportovců udržují svalový metabolismus na vyšší úrovni. Zkušenosti z jednodenních půstů vždy způsobily pokles hmotnosti o 2 kg, což je za jeden den více než dost. Zdravý rozum ne vždy pobere fakt, že je možné nejíst delší dobu – tří- nebo sedmi-denní půsty se ještě pochopit dají, ale dvacet jedna nebo čtyřicet dní už musí hraničit s pokusem o sebevraždu.

Už je tomu několik let, co MUDr.Vilma Partyková napsala knihu „Hladověním pro zdraví“ – velmi zajímavý pohled na hladovky, bohužel ale kombinovaný s urinoterapií. Zcela určitě všem nadšencům, kteří chtějí vyzkoušet libovolně dlouhou hladovku, budou informace v této knize jednoznačně kvalitním návodem, jak postupovat (pouze doporučím vynechat pasáže zabývající se už zmíněnou urinoterapií)
Odsuňme ale tyto diskutabilní praktiky bokem, mezi půstem a „obyčejnou“ hladovkou určitý rozdíl je. Hladovka není nic jiného než časově ohraničený proces hladovění, kdy skutečně nic nejím. Procesy, které v těle v průběhu hladovění probíhají, jsou medicínou poměrně dobře zdokumentované – glykogenolýza, silné proteokatabolické pochody, intenzívní ketóza…Člověk hladoví, trpí a počítá dny.

Půst je ovšem jiná liga.V první fázi je potřeba si ujasnit, OD ČEHO se chci postit. Půst nemusí zákonitě znamenat přestat jíst. Postit se je možné jenom od masa nebo živočišných produktů obecně, někdo volí formu bez masa a obilovin. Odvážnější se zaměří pouze na konzumaci ovoce nebo zeleniny v pevné formě, jiní pouze šťávy z těchto zdrojů. V extrému nemusím jíst vůbec.

Celý půst by měl být provázen meditacemi nebo modlením. Proto by se jedinec disponující patřičnou vůlí pustit se do boje s živlem jménem pan Žaludek měl připravit i na duchovní cestu, která je mu blízká a odpovídá jeho vývojovému stadiu.
Je možné tvrdit, že mi duchovno pomůže lépe zvládat útrapy při obětování vlastního těla? Ať už jsem věřící (v cokoli, k čemu mohu vztáhnout svoji mysl) nebo nejsem, každé ponoření se do hloubi svojí duše přináší potlačení emocí, které jsou enormním žroutem energie.

A o energii tady jde. Každá emoce, která mě v průběhu dne potká, je z energetického hlediska nežádoucí, protože si v průběhu půstu hraji především na poměr příjmu a výdaje energie. Nejím, tedy energii nepřijímám. Čím méně emocí, tím úspornější režim nastavím a půst méně bolí.

Nevyřeším tím únavu, nevyřeším tím ani drastické hubnutí.
Pomůžu si ale od depresivních myšlenek, které se umí nenápadně přikrádat a našeptávat něco o nesmyslnosti mého počínání nebo úžasných vůních a chutích, které mi nabídnou čerstvá vejce na slanině. Pozor – netvrdím, že tyto „hříšné“ myšlenky zaženu. Při dostatečné vytrvalosti a pevné vůli je ale budu schopen překrýt jinými myšlenkami, což mi dá sílu pokračovat dál až ke zdárnému vytyčenému cíli.

Půst svůj význam jednoznačně má. Trávicí trakt si odpočine, v duchovní sféře se posuneme o kus dál. Kupodivu zvládneme i více práce. Tělo je ušetřeno procesu neustále zpracovávat stravu, což ji stojí spoustu námahy, a uspořenou energii investuje do jiných aktivit.
Za čtyřicet dnů jsem přečetl více knih, než v „běžném režimu“ za tři měsíce. Vystačil jsem si se spánkem 6 hodin denně, s rodinou strávil mnohem více času (který byl běžně investován do práce u plotny v záchvatech vymýšlení a realizace nových receptů), poznal jsem více sám sebe a napsal téměř celou knihu.

Nemám tedy odvahu prohlásit, že půst je něco, co nemá význam a ubližuje tělu. Ztrátu deseti kilogramů svalové hmoty nahradím za několik týdnů. Ale ze zkušeností, které mi půst dal, budu čerpat celý život.